Tomáš Zeman, kovář z Olešnice č.151 je věkem více než 94 let snad nejstarším dosud žijícím mistrem tohoto řemesla. Uchoval si velmi dobrou paměť bez časových mezer, může ještě číst a orientuje se dobře i v mapě. Jeho vyprávění dává proto souvislý obrázek o životě venkovského kováře, vyučeného a pracujícího v posledních desetiletích minulého věku. Korriguje zejména neprávem rozšířené mínění, že živnost drobného venkovského řemeslníka, který pracoval bez pomocníků, měla také své příslovečné „zlaté dno.“ To dodávala řemeslům tenkrát jen práce druhých. Řemeslníky, pracující v té době bez pomocníků, musíme řadit do třídy pracujících.
Tomáš Zeman narodil se 11. prosince 1858 v Olešnici jako poslední ze čtrnácti dětí, které muselo živit hospodářství na „Tomáškovci“ v čp.21., rok před tím, než jeho rodiče odešli na výměnek. Už jako malý chlapec musel platně pomáhat na poli i pást – a často oboje dohromady. Dodnes si uchoval vzpomínku z dětství, kterou nevyhladila léta: okopával brambory špatnou motykou na kopci a v kamenité hlíně k tomu. Byl už zle unaven a chvílemi odpočíval, ale matka ho pobízela do práce slovy: „Jen kopej, kopej, však si při pastvě odpočineš.“ – „Dostal jsem tenkrát takový dopal, že jsem na to nezapomněl dodnes“, vypravoval. Protože pást krávy a ovce dohromady bylo všecko jiné, než odpočinek. Jedny utíkaly tam, druhé jinam.
Dřina byla v tomto chudém kraji obecným údělem dětí z chalup vůbec. Chudí dávali je tu už v 7-8 létech do služby k sedlákům, protože jim neměli co dát. I když tam dostali jen jídlo a ošacení a ty větší z nich ještě nějaký šesták, k tomu, uspořené sousto zůstalo doma pro druhé – a už to byla pro rodiče úleva.
Doma byl do svých dvanácti let, pak šel na rok sloužit k strýci Zemanovi, ve čtrnácti létech pak k německému sedlákovi do blízkého Žáru jako „volák“, zatím co krávy měla tam na starost „paska.“ Služby dostal za celý rok 15 zlatých, dřeváky a šaty do práce k tomu. V zimě, kdy nebyla práce na poli a s obsluhou dobytka byl hotov, musel až do 8 hodin večer příst. Tahle „ženská práce“, jak říká, se mu nelíbila a nemohl jí přijít na chuť. Zbavil se jí také brzo. Jakmile si sedlák všiml, „jakou má sílu přitlačit“, když připravoval řezanku na ručních ještě stolicích, kde bylo třeba jak se patří přimáčknout, aby šla práce od ruky, dával mu místo předení sekat dříví a práce „chlapské.“
V patnácti létech vstoupil do učení u kováře Wiplingra ve Stropnici, na tři léta ke stravě. To byla: ráno kyselka, brambory, chleba, v poledne k obědu maso třikrát i čtyřikrát v týdnu, bylo-li po zabíjačkách, pak arci už jen v neděli, k večeři polévka a brambory nebo knedlíky z žitné mouky. Káva byla jen v neděli jako vzácná ještě pochoutka. Najíst dostal tolik, aby mohl dělat těžkou práci, vzpomíná, ale také ne víc. Svačinu nedostal nikdy, ačkoliv kovář měl i hostinec a o kus jídla u něho nouze nebyla.
Práce byla tak těžká a tak vyčerpávající, že za celé tři roky chlapeckého dospívání od patnácti do osmnácti, v nichž se vyučil, přibyl na váze právě jen o tři kila, vzpomíná dnes a nechce na ni už dnes ani pomyslet. Žádnou jinou práci snad neulehčil lidem stroj tak, jako buchary dnes kovářům, z nichž by už žádný nechtěl dělat u kovadliny tak, jako se pracovalo tenkrát. Začínal nejdřív kovat hřebíky a skoby, ostřit plechy na „plouhy“ a pak s pomocí mistra svářel obruče.
V učení musel také pomáhat při výrobě i dovozu dřevěného uhlí. Mistr koupil v lese potřebný počet metrů dřeva a pak si sehnal uhlíře, který je na místě vypálil. Učeň pak musel jít i v noci do lesa, nosit zdaleka do kopce vodu, kterou by se mohly polít příliš řežavé ještě kousky právě vypáleného uhlí, když se milíř rozebíral, aby nechytlo znovu celé, musel ho nakládat a skládat.
Jedna z nejběžnějších prací kovářských, nasazování ráfů na kola povozů, je dnes hračkou proti lopotě, jaká to bývala dřív. Ráf, který dnes kovář dostává hotový v celku, musel si vyrobit sám tak pracně, jak si už ten, kdo to nedělal někdy sám, jen těžko může představit. Ráfy se dělaly ze dvou kusů. Každý z nich musel kovář na vhodně vydlabaném špalku vytloukat tak dlouho, až přijal tvar polokruhu. Nebylo tenkrát ještě přístroje, s nímž by se pás železa dal pohodlně ohnout do každé žádoucí formy, jako dnes. Na spojených koncích se pak obě půle ráfu svařily.
Podkovy se také nedělaly ještě z polovýrobků, ale z ráfků, jejichž obě strany se vytáhly, tím zakroutily a probily pro hřebíky. Vrtačky ještě nebyly a tak každou díru do železa musel kovář po nahřátí vytloukat průbojníkem sám. I ten průbojník musel si zrobit z pěkného tvrdého kousku kovu, který mu dodal hamerník, od něhož brával i všechen ostatní železný materiál. Též celé nápravy do vozů museli tenkrát vykovávat z kusu surového železa bez pomoci dnešních obráběcích přístrojů.
Po třech létech se stal tovaryšem bez každých zkoušek a začal brát plat. Na začátek 80 krejcarů, potom to dotáhl až na 1 zlatý 40 krejcarů týdně. Pro srovnání tehdejší kupní hodnoty peněz uvádí, že cukr stál tenkrát 40-44 krejcary kilo, vepřové maso 50-60 krejcarů, vajíček bylo za šesták 9 až 10, když pak podražily, už jen 6. „Žejdlík“ másla, na které se tu tenkrát měřilo místo vážení, větší než pivní, který na váhu odhadoval na 60-70 dkg, stál 40 až 50 krejcarů. Šaty dle jakosti stály 10, 15 i 20 zlatých, botky,poloviční holinky, 4-5, i 6 zlatých. Na jarmarcích prodávané byly trochu levnější, ale o hodně horší.
Po odbytí tří let vojenské služby podíval se do světa „na zkušenou.“ Poprvé byl ve Vídni půldruha roku a dělal zahradníka u barona Rotschilda, ale kovářské kladivo odtáhlo ho opět od motyky a rýče. Po krátkém návratu do Olešnice odešel do Vídně znovu, kde pobyl plných osm let v Urbanově továrně na šrouby. Tam koval zejména kolejnicové šrouby a spojky pro železnice na bucharech, poháněných už parou. Práce byla tam placena od kusu. Vydělával si 10, 12 až 14 zlatých týdně. Mzda dělníka byla tam velmi proměnlivá podle druhu práce, která se na něho dostala. Na některé vydělával velmi slušně, na jiné byl přímo bit, poněvadž mzdy byly v prvé řadě odstupňovány podle váhy zpracovaného kovu. Tak si živě vzpomíná, že jednou vydělali si s kamarádem za prvé tři dny týdnu jen 3 zlaté, ale za další necelé tři dny celých 24 zlatých, takže brali celkem 27 zlatých za týden. V druhé polovici týdne jim takto mzda naskočila jen proto, že dostali do práce zvlášť velké šrouby, které hodně vážily. Také tam dělal šrouby měděné, určené pro stavbu lodí, aby nerezavěly. V Urbanově továrně pracovalo se denně 10 hodin, od 7 ráno do 6 večer s hodinovou polední přestávkou.
Z Vídně vrátil se do Olešnice a započal tam vlastní živnost kovářskou r. 1891. Z kovárny neplatil zprvu nic a měl k užívání 28 arů pole a kus louky, co by jednu kravku uživil. Obec byla tenkrát ráda, když dobrého kováře sehnala. Později však dostoupila výše nájmu až na 70 zlatých. Daní platíval 2-3 zlaté za rok.
Vyhlídky pro kováře na vsi nebyly tenkrát růžové. V té době bylo na venkově málo peněz. Zákazníci platili většinou až po několikerém upomínání – a i potom kovář, když chtěl přijít ke svým zaslouženým penězům, musel často vyslechnout jen politování: „Tos měl přijít zrovna, když jsme peníze měli!“
Sám se často zamýšlel nad příčinou, proč bylo tenkrát na vsi tak málo peněz. Zemědělci neměli odbyt pro své výrobky. Jediné větší město, které spotřebovalo víc, než mu mohlo dodat jeho nejbližší venkovské okolí, bylo příliš daleko, aby v dobách, kdy tu dráha ještě nebyla, chodili odtamtud častěji až sem. Tak sem docházely jen jednou za čtrnáct dní pěšky dvě překupnice z Českých Budějovic, matka s dcerou, které kupovaly máslo a vajíčka a odnášely v nůškách. Co nekoupily ty, nekoupil už skoro nikdo. Kdo neměl na vsi mastidlo sám a musel kupovat, byl většinou jen chudák, který zas počítal s každým krejcarem. „Já bych je byl kolikrát utlouk,“ vzpomíná, jak vyčítal hospodářům, proč nechovali tenkrát více prasat, „mohli si žít jako baroni a mít doma na celou zimu jídlo i peníze.“ Prasátko stávalo tenkrát 3-4 až 5 zlatých, krmení měli doma dost – a za vykrmené dostávali 20, 30 i padesát zlatých, vydařilo-li se zvlášť. Na jaře mohli selata uherských bagounů kupovati od handlíře v Nových Hradech na dluh a platit až na zimu po zabíjačce.
/Je arci otázka, bylo-li by tenkrát při větší nabídce vykrmených bagounů i dostatek kupců na ně za slušné ceny. V trhosvinenské hospodě „U Petrlíků“ kupoval podnikavý šenkýř v zimě na sulc celé bedny bagouních hlav až z Uher, kde o ně nikdo nestál, po pár krejcarech./
I když zlatka platila tenkrát hodně, nebylo jich na vsi dostatek a venkovský řemeslník sotva mohl být živ, neměl-li ještě aspoň kousek půdy. Kovář pracoval bez pomocníka. „Kde nedělal jeden na druhého, nevydělalo se moc,“ vzpomíná, jak vší těžkou prací vyzískal tak právě na polovinu živobytí – druhou půli muselo dát hospodářství. Podkova stávala dle druhu a velikosti 30, 40 až 50 krejcarů, ráf na kolo zlatku i více podle síly. A na ten se po tom starém způsobu výroby nadělal víc než dost. Teprve později přišly do prodeje ráfy v celku, které kovář na kola jen natahoval. Za ostření pluhů dostával od každého sedláka, jichž bylo tehdy v Olešnici 28, pět mír /po 17,5 kg/ žita.
Životní úroveň kovářů na vsi, pracujících bez pomocníků, podstatně zvedla teprve první světová válka. Ale to už Tomáš Zeman na kovadlinu nebušil. Vzpomíná, že nikdy nechtěl k práci příliš těžká kladiva. „Nejen bác – ale táhnout, pěkně hodit lehčím a ostřejším.“ Přesvědčil se, že zdvih těžkého kladiva unaví víc než „bouchnutí“ a s lehčím může líp „přitáhnout.“ Všecky plechy do pluhů vytloukal jednou rukou.
Ale už ve svých 51 letech, v r. 1909 měl pravou ruku namáhavou kovářskou prací bez pomoci každého stroje tak ztrhanou, že ani tím lehčím kladivem nemohla už přitahovat. Koupil si malý domeček, celých deset let ho ještě splácel a už jen hospodařil na kousku půdy. Do svých pětaosmdesáti let si ještě přivydělával domáckou výrobou knoflíků – 10 až 30 korun za tisíc kusů. Dnes už ho arci pravá ruka, kovářským kladivem zmožená, na to už, jak říká, „zebe“. Ale v létě, jako čtyřiadevadesátiletý ještě sekal kosou a jezdil s trakářkem tak čile, že by mu leckterý, o celé čtvrtstoletí mladší sedmdesátník právem záviděl.
HLUBUČEK, Karel: Vzpomínky čtyřiadevadesátiletého kováře Tomáše Zemana z Olešnice. Národní technické muzeum: Archiv národopisný. Praha, 1953. Zapsáno v listopadu 1952.
SOkA České Budějovice, Archiv obce Olešnice, Kronika obce Olešnice, pag. 249