Poslední pilníkáři a pilaři v Trhových Svinech

Proti jiným krajům nesrovnatelně opožděný hospodářský vývoj, který tu nedal podmínky pro vznik větších průmyslových podniků zejména vzdáleností od dráhy a nedostatkem stálé vodní síly pro levný pohon, způsobil, že na Doudlebsku mnoho rukodělných řemesel značně přečkalo dobu, v níž jinde už dávno zanikala. Tradičně zakořeněna v rodinách, kde řemeslná zručnost v oboru dědila se po řadu generací z otce na syna a dávala jim jistou rodovou pýchu, být v celém kraji uznanými mistry, kteří dovedou dobré a hlavně „bytelné“ dílo urobit. Osobitý povahový rys obyvatel kraje, příznačně lpících na své hroudě a podržujících k živnosti ještě alespoň menší hospodářství, nedal jim odejít natrvalo jinam, byť životní podmínky byly tam snazší. Synové řemeslníků vraceli se ze „zkušené“ ve světě zas a zas jen domů, aby se tu oženili a založili živnost vlastní, přinášejíce si z let, ztrávených v prvních továrnách, cenné zkušenosti i pracovní nápady, které mohli uplatnit a rozvinout ve své dílně. Jarmarky, na nichž všechen venkov kryl převážnou většinu své spotřeby, dávaly jim dostatečné odbytiště pro výrobky tak dobré jakosti, že dovedly konkurovat továrním jak cenou, tak kvalitou nejen před první světovou válkou, ale ještě dlouho po druhé.
Jedním takovým, pro kraj typickým „černým“ řemeslem, které tu živilo řadu rodin, stačilo zásobit svými výrobky celý široký kraj a ještě mu zbylo pro výroční trhy i ve vzdálenějším okolí, bylo tu pilníkářství, o němž zachycuji pro Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze vzpomínky nejstaršího žijícího mistra.

TRHOSVINENŠTÍ PILNÍKÁŘI.

Před prvou světovou válkou bylo v Trhových Svinech pět rodin pilníkářů. Antonín Steinbauer, František Steinbauer, František Kollar, Jan Kollar a Josef Farkáš. Rodinné řemeslo přecházelo v nich většinou na syny. Syn Antonína Steinbauera, Roman Steinbauer, po chalupě zvaný „Vaněk“ (rodin Steinbauerů je v městě tolik, že se odlišují jen přízviskem) hospodařící dnes na čp.357, narozený 24.2.1889, je dnes nejstarším žijícím pilníkářem, který tu ještě pilníky vyráběl ručně, pamatuje mnoho z dob rozkvětu tohoto kdysi velmi hledaného řemesla a dovede o něm i pěkně vyprávět.

Už jeho otec Antonín, který se vyučil pilníkářství u svého bratra Františka, byl vyhlášeným mistrem svého oboru, jehož výrobky byly zvlášť vzhledné a dobře prodejné. Byl na zkušené ve světě, pracoval ve známé rakouské Fischerově továrně na pilníky, mnoho tam obhlédl, seznámil se s výrobními postupy a mnohými „forteli“ zejména při kalení, které pak po návratu dobře zužitkoval.
Pilníkáři byli tu v jednom společenstvu se ševci, pro něž vyráběli rašple. Drželi s nimi svorně i jejich starý cechovní svátek Jména Ježíš. Jeho oslavy byly tak veselé, že se ve Svinech říkalo, že se ten den „rojí kopyta.“ Ševci a pilníkáři škádlili se o něm všelijak. Jeden rok pilníkáři zle pozlobili ševce tím, že vystrojili pěkně vycpaného pana mistra, jakoby zrovna od verpánku vstal, modrou zástěrou, dali mu pár starých kopyt a pověsili ho k údivu pozdních chodců na „mrkátko“, jak se tu říkalo velkým pouličním petrolejovým lampám, dávajícím však jen malé světélko. Když pak byla tancovačka v nejlepším, ševce z lampy sundali a hodili mezi tančící páry, v nichž vyvolali velký zmatek. Tuhle pohanu jim ševci arci dlouho zapomenout nemohli. Se ševci drželi také pilníkáři důsledně modré pondělky, kdy nepracovali, ale dělníkům, kteří si prozahálený tradiční den během týdne vynahradili, vyplácela se vždy mzda i za něj.

Roman Steinbauer učil se doma vysekávat pilníky ještě když chodil do měšťanky. Dodnes si vzpomíná, jak ředitel školy Mužík se divil, proč má tak mozolné ruce, které nejdou ve všech rýhách dobře umýt.
Když mu chlapec řekl, že je to od vysekávání pilníků, pokládal to jen za výmluvu a nechtěl tomu věřit. Aby se přesvědčil, nelže-li, přišel se sám do otcovy dílny přesvědčit na vlastní oči. Když pak chlapec vysekal jeden pilník přímo před ním, vzal si ho ředitel na památku.
U všech svinenských pilníkářů pracovali zpravidla synové s otci, mimo to mívali asi dva dělníky. Učňové brali se na tři roky, z města obyčejně beze stravy, z venkova se stravou. První práce, na kterou si musel učeň zvykat, bylo pilování hrubého výkovku pilníku, který si pilníkáři, mající vlastní kovářskou výheň i kovadlinu, vykovávali sami, na hladko, aby byl úplně rovný a připraven k vysekávání zubů. Pak se učil vysekávat pilníky kulaté a růžky na „pleskatých“, jak se říkalo plochým. Teprve když už něco uměl, mohl vysekávat ploché pilníky po celé šíři, kde každý zub musel být jeden vedle druhého jakoby přímo nalinkován. To už vyžadovalo, zejména u pilníků velkých, značnou zručnost. Jeho otec říkával, že „pořádný pilníkář musí umět vysekat pilník i po tmě“, poněvadž ruka musela vést dlátko téměř po paměti a bez velké kontroly oka, měla-li práce postupovat rychle.
Učni trvalo hezkou chvíli, než se naučil pilník při vysekávání držet jak se patří. Jedním koncem strčil se pilník do duté násady, kterou si musel přitahovat řemenem k pravé či levé noze, podle toho, na které straně pilníku sekal zuby. Druhý konec pilníku se opíral o kovadlinu, na kterou se dávala olověná podložka, aby se vysekané již zuby nestíraly. Podložky ze samotného olova však zanášely zoubky pilníku, olovo se pak při kalení do jeho kovu vypalovalo a znehodnocovalo výrobek. Proto se užívalo většinou slitiny olova s cínem, která v zoubkách tak snadno neulpěla. V levé ruce držel pěkně nabroušené dlátko a nasazoval ho na pilník, který musel být namazaný dřevěným nebo také řepkovým olejem, aby dlátko po něm pěkně klouzalo a každý zub, kladivem vyklepnutý, nahoru „vyskočil.“
Hlavní bylo, aby vysekávaný pilník byl při každé ráně pevně přitažen. Jen tak udržoval se v rovnováze při každém úderu na dlátko. Jinak se snadno otočil a jakmile jen jeden zub na pilníku přišel na nepravé místo, byl výrobek zkažen, musel se překovat a vysekávat znovu. Když byly spodní zuby vysekané a pilník se jimi kladl na podložku, aby se sekala druhá strana, přetřel se vždycky dřevěným uhlím. Trochu prachu z něho udrželo se mezi zuby a tvořilo jakousi isolační vrstvičku, aby kov podložky se do nich tolik nelepil.
Pracovalo se pravidelně od 6 hodin ráno do 7 hodin večer s hodinovou polední přestávkou. Vyučený tovaryš vydělával si před první světovou válkou 20 korun týdně. Když dělal v neděli, dostal za ten den plat dvojnásobný. V neděli pracovalo se dost často, poněvadž na pondělek připadaly často jarmarky a na ty se všecko hotové zboží obyčejně v poslední den kalilo nejednou.

Materiál na pilníky získávali různým způsobem. Na velké, kovářské, brali ho z hamrů, které jim pod vodním kladivem snadno vykovaly 2 až tři metry dlouhé tyče žádaného profilu. Menší vykovávali si sami z různého odpadového materiálu, jehož bývalo v budějovickém Ganzově skladě vždycky dostatek. Kilo odpadové oceli podle druhu platili tam 8 až dvanáct krejcarů. Na malé pilníčky vyhledávali s oblibou odpad z velkých pil cirkulárek, který se rozsekal na dílce potřebné délky, na kulaté a trojhranné pilníčky zase ocel ze starých vřeten z vyřazených tkalcovských strojů. Pro zvlášť kvalitní ocel jezdíval Antonín Steinbauer až do Vídně, kde byl výběr větší. Mimořádně dobrá ocel na pilníky byla ze starých kamenických dlát, která byla už stálým přibrušováním příliš krátká. Ta se kovala sice velmi těžko, poněvadž se nesměla příliš nahřát, ale výrobky z ní byly znamenité. Proto se o ní sháněli mimo pilníkářů zejména nožíři. Bratr Antonína Steinbauera Maxmilián, který měl v Trhových Svinech nožířskou dílničku jen s malou výhní, chodíval si k němu vykovávat z ní želízka na nože. Pro stará dláta jezdívali si do Velenic ke kamenickému mistru Vidy, který tam měl velkou dílnu. Tomu dodávali protiúčtem velké tříhranné, na hranách pěkně vysekané pilníky, zvlášť vyráběné na přibrušování „štukhomrů“, rýhovaných kamenických vytloukacích kladiv. Dost materiálu získali pilníkáři i na výročních trzích, kam sedláci přinášeli staré pilníky na odkup či výměnu při nákupu pilníků nových. Z těchto starých pilníků musela se tak čtvrtina vyhodit, poněvadž byla popraskaná, ze zbytku však se vybralo někdy ještě dost pilníků kvalitní tovární výroby Fischerovy a Zajíčkovy, které se hodily k novému vykování a vysekání.
K vysekávání musely se hrubě vykované o ohlazené pilníky připravit nejprve vyhřátím. Naskládalo se jich více k sobě, daly se do plechové roury a v ní utěsnily cihlářskou hlínou tak, aby k nim nemohl vnikat vzduch. Kdyby při tomto vypalování vnikl vzduch k pilníkům, dostaly tak zvaný „cundr“ a jejich povrch nedal se vypilovat. Takto musely zůstat v ohni plných 24 hodin a pak velmi pozvolna a stejnoměrně se vychlazovat. Proto se celá trubka zaházela mourem a z něho vyjímala až zcela vystydlá.
Kalení vysekaných pilníků provádělo se výhradně v noci, protože jen za tmy dalo se podle barvy vyhřívaného pilníku nejlépe určit, má-li dostatečnou teplotu, potřebnou k zakalení, protože každá ocel z různých nákupů měla i různou tvrdost a potřebovala proto jiný stupeň teploty. Ani velmi cvičené oko nemohlo žádoucí odstín červeně poznat při denním světle. opozdit se pak jen o kapičku s vyjmutím z ohně znamenalo, že pilník se přehřeje a bude křehký a lámavý. Když se někdy muselo kalit ve dne, zatemňovala se okna jako u fotografa, aby ani paprsek denního světla do místnosti nepronikl. Kalení, jako nejdůležitější výkon, určující na konci celého výrobního postupu jakost zboží, vyžadovalo tak soustředěnou pozornost, že na otce nesmělo se při něm ani promluvit. Užívalo-li se k vyhřívání pilníků před vykováním a vysekáváním uhlí kamenné, ke kalení bralo se výhradně dřevěné, protože kamenné uhlí dělalo by na jemných zoubkách škváru.
Směs na kalení připravoval si Antonín Steinbauer sám dle vlastního receptu. Upražil volské paznehty, roztloukl na moučku, do ní přidal na 3 díly moučky, hrnečkem odměřené, 1 díl soli, maličko jedovaté „Blausäule“, trochu salmiaku a na prášek jemně roztlučeného skla, což dobře promísil navzájem. Směs, nasypaná na pilníky, nahřáté do tmavočervena, na nich hned chytila a shořela. Pak se nahřály zase a smočily do vody v kádi. Nemálo záleželo i na tom, jak se do vody vkládaly. „Pleskatý“ pilník musel se do ní vnořit přesně kolmo. Vkládal-li se tam šikmo k hladině vody, snadno se ohnul.
Voda, užitá v kalení, se nikdy nevylévala, ale uschovávala pro další potřebu a chránila, aby do ní nepřišlo nic mastného, ani mýdlo. Proto se v ní nesměly ani ruce omýt. Otec byl přesvědčen, že kdyby do ní přišla mastnota, příště kalené pilníky by změkly. Když byla káď příliš znečištěna struskou, voda se z ní pečlivě slila a uschovala, než se káď zase vyčistila. Pak se do ní opět vlila a doplnila čistou. V samotné čisté vodě bez příměsi staré vody od kalení se nikdy nekalilo. Voda tato, mírně jedovatá, pokládala se také za domácí lék. Máchaly-li se v ní ruce, ztrácely se bradavice, proti nimž osvědčila se mnohokrát jako velmi účinný prostředek. O tom se Roman Steinbauer přesvědčil sám vícekrát, za to však jako malý chlapec ještě nechápal, proč otec s velkým hubováním odháněl ženské, když si chtěly trochu té vody nabrat z kádě. Až později se dověděl, že s ní pomáhaly si také, byť s nebezpečím otravy, k vyhnání plodu.
Velké pilníky kalívali jen po dvou, menší po čtyřech kusech najednou. Malé a velké nesměly se kalit nikdy současně, protože při stejné teplotě, kdy velké by byly ještě vypáleny málo, malé by se už přepálily. Zakalené pilníky čistily se kartáčem ve vodě, do níž přidalo se trochu kyseliny sírové. Po vyčištění daly se do vápenné vody, pak osušily v plátěném hadru, mírně nahřály, aby ztratily každou poslední špetku vlhkosti, natřely dřevěným olejem a kremžskou bělobou a vyčistily. Tato směs uchránila je jednak od rezu i při velmi dlouhém uskladnění, jednak dodala jim pěkně černou barvu se šedostříbrným odstínem „do makova.“ Otec měl o tom své pořekadlo: „Černé pilníky-bílý chléb“ a opačně: „Bílé pilníky-černý chléb.“ To znamenalo, že pilník, když nebyl dobře prosekaný a měl místy holé, běle se svítící „lysiny“, neměl ani tuto stejnoměrně černou barvu. Výrobce ho potom těžko prodával tomu, kdo zboží rozuměl a tak si ani na bílý chleba nevydělal.
Poslední výrobní procedurou bylo změkčení špičatých dolních konců pilníků, jimiž se zatloukaly do dřevěných držadel, aby nebyly křehké a neodlamovaly se od rukojeti, když se na ně při práci trochu víc přitlačilo. To se provádělo smočení těchto konců do rozžhaveného olova, arci jen na malou chvilku, aby v něm nezměkly až do zubů.
Pilníků vyráběla se řada druhů, jednoduše i křížově sekaných. Tříhranné, které pro obuvníky nemusely být „pekované“, t.j. sekané i po hraně, kdežto na broušení pil musely být dobře vysekány i po hranách, „pleskaté“ pro hospodáře na broušení kos, malé pilníčky na broušení obuvnických knejpů, které musely být na hranách trochu vypouklé, velké a těžké pilníky pro kováře a zámečníky, pro klempíře na práci s cínem zase zvlášť hrubě sekané, aby se cínovými pilinami nezanášely.
Zvláštní pozornost vyžadovala výroba rašplí. U těchto muselo se dbát na to, aby dlátko na vysekávání mělo půlkulatý a ne špičatý hrot, aby zub, když „vyskočí“, byl také půlkulatý. Jen potom „neškrabala“ s rýhami, ale „krájela“ a ostrost u ní dlouho vydržela. Zejména obuvníci dávali vždy přednost rašpli, u pilníkáře ručně vyrobené, před tovární, která, majíc zuby řazeny za sebou, na kůži dělala hluboké rýhy a než je zas vyhladila, ubrala podrážce víc, než dlouhé chození. Za to půlkulaté a nepravidelně řazené zuby rašple ručně vysekané kůži pěkně zarovnaly, aniž by ji při tom mnoho seslabily.
Když nebyl na rašple v zásobě jiný vhodný materiál, vypomáhali si tím, že starou rašpli, která nebyla už k potřebě, na polovic ohnuli, doprostřed dali kus ocele a v ohni provařili. Takto získaný nový materiál měl výhodu, že byl dostatečně měkký na práci i tvrdý po zakalení, jeho příprava se však prodražila tím, že ve výhni spotřebovalo se mnoho uhlí.
Jedna z nejtěžších prací, které se v dílně každý, jak jen mohl, vyhýbal, bylo zdrhování starých zubů na velkých a těžkých kovářských pilnících, přinesených k vysekání, které se dnes dělá pohodlně frézami. Antonín Steinbauer měl na to tenkrát jen velmi primitivní přístrojek – dlouhou tyč, na které byly hustě vysekávané zuby. Tou se starý pilník, dobře nahřátý, za tepla přejížděl, až staré zuby „zdrhala.“ Tuto práci museli dělat vždy tři. Jeden přidržoval pevně kleštěmi pilník na kovadlině a dva tyčí přes něj přejížděli. Prvý musel „tahat,“ druhý „štosovat.“ Tito dva museli si doslovně „hrát do ruky jako komedianti“, aby nezdrhli staré zuby nestejnoměrně k jedné či druhé straně.
Kladiv k vytloukání zubů užívalo se několik druhů podle velikosti pilníku – půlkilová, 1, 2, 3, a 4 kilová. Dřevěnou násadu neměla rovnou, jaká je jinak u kladiv obvyklá, nýbrž dolů stočenou, aby ruka, zvedající je stále nad dlátko, nemusela být ve výšce a zbytečně brzo se neunavila. Ale i tak byla to práce úmorná. Kladivo musel vytloukající pilníkář držet v ruce tak pevně, že po delším užívání všecky prsty pravé ruky, zejména pak palec, vytlačily si do tvrdého dřeva násady důlky jako do plastické hmoty. Na dlani měl pak od ní mozoly tak tvrdé, že časté říznutí nebo rýpnutí při práci ani necítil.
Ze vzpomínek na první světovou válku vyslovil Roman Steinbauer ještě pěkný, přímo illustrační obrázek, jak námaha této práce zapůsobila na každého, kdo jí poprvé v životě přihlížel, i když nebyl sám zrovna citlivka. Do jeho domku přišla tenkrát asi desetičlenná četa rakouských vojáků, kteří v posledních létech války, kdy na města dolehla už hladová bída, rekvirovala po venkovských hospodářích potraviny už opravdu nemilosrdně. Ale když její velitel chvilku přihlížel vytloukání pilníků a užasl, jakou dá to námahu, odvolal hned vojáky z domku se slovy, která jako by slyšel ještě dnes: „Tomu by se mělo na jídlo spíš přidat než vzít.“
Tak jako za dlouhá léta práce mnoho pilníkářů trpělo a umíralo na choroby ledvin, skoro každý na pravou nohu také trochu „šmatlal,“ jak se o ni tvrdě opíral při pilování. Na zdraví nepřidala mu ani práce s olovem, ani s jedy a kyselinami při kalení a čištění svých výrobků.
Začátky živnosti Antonína Steinbaura, jak dnes jeho syn vzpomíná, byly velmi krušné, Jako nejmladší z pěti dětí, z nichž čtyři byly už vybyty, dostal z domu jen tři kousky polí, na nichž vázl na tehdejší dobu ohromný dluh 1600 zlatých. Jeho otec, zámečník, který s brašničkou nářadí chodil po vsích spravovat polámané přeslice, po šedesátce od stálého letování ztratil zrak. Neschopen už práce, zadlužoval se těch dvacet let života, která strávil ještě jako úplný slepec.
Po smrti otce vystěhován z domu, kde otec měl zajištěn doživotní výměnek, začínal Antonín Steinbauer s holýma rukama, jimiž se musel teď s dluhem rvát. Na začátek pracoval sám se svou ženou, která mu pomáhala „přitloukat“ na kovadlině hrubé výkovky pilníků, od pěti hodin ráno do noci skoro bez přestávky, takže „kovadlina ani nevystydla tak, aby se na ni mohl posadit.“ Tak časné vstávání odůvodňoval ženě a dětem slovy: „Než se lidi vyspí, musíme si vydělat na snídani.“
K té snídani chodil Roman jako chlapec denně nakupovat: za 6 krejcarů cukru, za 3 kr. kávy, za krejcar cikorku a za šesták „puliny“, jak se tu říká obyčejným, nepleteným, jen rýhou na rozpůlení opatřeným houskám. Když se mu někdy podařilo usmlouvat „Dejte mi tu cikorku na přidátek“, koupil si za něj „ňamky“, jak tu říkají bonbonkům. Do zásoby se cukr ani káva nikdy nekupoval, poněvadž i ty dva šestáky se daly tenkrát shánět. Vždyť otec měl 9 dětí, z nichž 7 zůstalo naživu. O jedno přišla matka, když skládala na jarmarku s vozu těžkou bednu se železným zbožím.
Jarmarky byly pro pilníkáře hlavním odbytištěm výrobků. Jezdili s nimi do Českých Budějovic, třeboně, Kaplice, Německého Benešova a Rychnova, do Suchdolu, do Gmündu a do rakouských měst až za Vitorazí.
Ze začátku, kdy byla ještě nouze o zlatku, která by se musela dát formanovi, se arci víc chodilo než jezdilo. Romanova matka nosívala pilníky v nůši na zádech až do Suchdola, kam bylo pět, šest hodin pěšky, i kdyby se muselo s těžkým břemenem každou chvíli zastavovat a odpočívat. Děti se jí nikdy nemohly z takové cesty dočkat, protože, vydařil-li se jarmark a utržila na něm desítka nebo patnáct zlatých, přinesla jim jako velmi vzácnou tenkrát ještě tu pochoutku párek a rohlík.
Později, když už bylo na formana, který žádal od fůry 3, 5 i 6 zlatých podle vzdálenosti a mohl se na jarmark přivézt pěkný výběr zboží, utržilo se na něm až 50-60 zlatých. Na jarmarcích prodávali pilníkáři nejen zboží vlastní výroby, ale i tovární zboží Fischerovo a Zajíčkovo /s vyrytou značkou zajíce/, aby mohli vyhovět i těm kupcům, kteří výslovně žádali reklamou doporučované a skutečně dobré pilníky Fischerovy, právě tak jako mnoho jiných chtělo jen a jen pilníky ručně sekané. Pro kupce, kteří hleděli jen na láci, mívali na skladě levnější, ale mnohem horší pilníky Blockmannovy. „Na tomhle cizím zboží se vydělalo pár krejcarů aspoň bez námahy,“ vzpomíná pilníkář.
Vlastní zboží dodávali též na Moravu, Slovensko a do Německa. Pro budějovické pilníkáře Hebíka a Handla vyráběli ve Svinech pilníčky na broušení obuvnických knejpů, po 6 až 10 tuctech pokaždé.
Ceny hlavních druhů pilníků byly

	před I. svět. válkou	po ní	ve 2. svět. válce
malé pilníčky a knejpy	8-9 krejcarů	2-3 Kč	5-6 Kč
tříhranné na broušení pil	8-10 krejcarů	2-3 Kč	6-8 Kč
„pleskaté“ na broušení kos	25-30 krejcarů	5 Kč	8-12 Kč
rašple	30-35 krejcarů	5-6 Kč	12-15 Kč
velké kovářské	50-60 krejcarů	24-30 Kč	30-50 Kč

Za vysekávání pilníků čítalo se průměrně o třetinu méně než za nový, protože přibližně třetinu ceny tvořil materiál.
Po první světové válce u Steinbauerů pracovali už jen sami, bez tovaryšů. U jiných pilníkářů v městě činila mzda tovaryše kolem r. 1924 60 korun týdně za deset hodin práce denně.
Dnes by za tuto mzdu nechtěl dělat práci tak namáhavou ani hodinu. Pilníkářství jako jedno ze starých „černých řemesel“, které za války dovedla zásobovat svým zbožím celý kraj i tenkrát, když ze železářských obchodů dávno zmizelo a prokazovala tím našemu hospodářství mimořádně cenné služby v dobách nejtěžších, patří dnes už jen historii. Té mohou jeho poslední mistři aspoň uchovat své vzpomínky, když už nemají komu předat své velké zkušenosti z toho těžkého zápasu s tvrdým kovem pouhou lidskou rukou, dlátkem a kladivem, dokud vší námahu za člověka nepřevzaly stroje. Jeho vypsání je poctou té velké, těžké a zdraví ničící práci, jaké bylo dříve potřebí, aby vznikl jediný pilník pro venkovského kováře či rašple ševcova. Ti, kdož je dnes odebírají už pohodlně od továrního automatu, dovedou lopotu svých předchůdců sotva ocenit.

/zpracováno z vyprávění Romana Steinbauera z Trhových Svinů v listopadu a prosinci 1952./

POSLEDNÍ PILAŘI.

Nízký a plochý reliéf pily „břichačky“ nad vraty nebo ve štítu starých chalup na Doudlebsku značí, že tu bydlel mistr jednoho z také už zaniklých řemesel, pilař. Vedl k němu zákazníky ze širokého okolí líp než každá vývěsní tabulka s jeho jménem.
Jako poslední provozoval toto řemeslo v Trhových Svinech až do r. 1948 Josef Stráský /nar. 10.2.1902./ Přišel k němu více méně náhodou. Vyučil se původně strojnímu zámečnictví u Jana Paška, ale v r. 1918 přicházel často do domu čp. 508 v Trhových Svinech, kde pilařství provozoval Antonín Šícho, vyučený zedník, který se však chytil tohoto řemesla, tou dobou značně výnosného, posuzováno měřítkem doby a výdělečných možností na venkově. Nedostatek tak potřebného nástroje na vsi, jako je pila při těžbě dřeva a v hospodářství vůbec, který se za prvé světové války i v prvních létech po ní projevil ve všech železářských obchodech, přiměl zemědělce ze širokého okolí, aby vyhledávali u pilaře, který z posledních zásob ocelových pásů mohl jim pilu po staru ještě vyrobit či alespoň ze staré vysekat a vybrousit novou. Chodili za ním až z velké dálky, z Lišova, ze Soběnova, z Kladin, ze všech německých tehdy ještě vesnic někdejšího okresu novohradského, ba až z Velenic.
Šícho pracoval sám bez tovaryše, jeho dcera mu pomáhalapilovat zuby na vysekaných pilách. Při návalu práce byl mu proto vítán i občasný a náhodný pomocník, který k jeho práci přihlížel, jako zámečník ji rád sám zkusil – a nakonec se mu zalíbila tak, že se jí dobře naučil a pak větším dílem věnoval též sám. Je pravděpodobně jeden z posledních, kteří mohou popsat postup této zaniklé ruční výroby z vlastní zkušenosti.
Šícho ze začátku vysekával pily velmi primitivním způsobem. Razidla, která si vyráběl sám, nasazoval na pás ocelli a jednotlivé zuby vytloukal na něm kladivem. Teprve později, aby si práci usnadnil a urychlil, udělal si dřevěnou lavici o čtyřech nohách, na kterou připevnil lis a stlačoval jeho dlouhou páku. V lavici byl otvor, pod který se dávala zásuvka na odpad výseku. Tak mohl tuto práci provádět v sedě a bez námahy stálým zvedáním kladiva. I tak ovšem bylo mačkání páky dost těžkou prací. Když vysekával silnější pilu „břichačku“, seděl u páky lisu co nejdál a učedník musel mu ještě pomáhat, aby ji teprve oba dva smáčkli s dostatečnou silou. Pás se pak posunoval po razidlu, které vyráželo jeden zub po druhém.
Vysekávání se provádělo bez nahřívání, které by pilu znehodnotilo a vyžadovalo proto při tvrdém ocelovém materiálu velkou zručnost. Nešlo také čerstva – vysekání přibližně metr dlouhého pásu pily, do oblouku zapínané, trvalo i zručnému pilaři plné dvě hodiny, vysekání silnější „břichačky“ 3 až 4 hodiny. Ty byly dvojí, kované i lisované, nahoře slabší, naž na dolní, ozubené ploše, aby se při řezání „nedusily“ a aby se také z řezu, zejména při porážení stromu, snadno dostaly. Razidel užívaly se čtyři druhy. Na malé pilky, na velké, na „břichačky“ a na „katrové“, určené k ručnímu řezání velkých klád. Většinou se obnovovaly pily opotřebené, jejichž zuby byly dlouhým používáním už příliš krátké. To se dělalo dvojím způsobem. Buď se vybraly „dásně“, jak se říkalo rovné plošce mezi zuby, anebo se vysekaly zuby nové. Dle pravítka se udělala na pile ryska, potom druhá v odstupu žádané velikosti zubů. Ubroušené zbytky starých zubů se odeskaly a pak vysekávaly nové. Pak se pila brousila a „vyšraňkovala.“
Při broušení záleželo nejvíc na pilníkách. Byl-li pilník dobrý a pěkně zabíral, šla práce od ruky a dalo se na ní slušně vydělat. Byl-li měký a špatně zakalený, trvala práce dlouho, že se na ni doplácelo, protože se to „mydlilo“ a nemohlo se kovu chytit. S oblibou užívali ploché pilníky Fischerovy, které zároveň vybíraly „dásně“ mezi zuby. Těmi pracovali raději než trojhrannými, jimiž se často „zajelo.“ Broušení vyžadovalo dobrý zrak a unavovalo oči pracujícího, právě tak jako „šraňkování.“
„Šraňkování“ říkalo se rozvedení zubů pily maličko na obě strany, aby se při řezání „nedusila.“ To se provádělo lehkým vyklepnutím každého zubu pily na kovadlince, aby se vychýlil ze své osy do žádoucího úhlu. Měly-li být vychýleny víc, klepalo se na dvakrát. Předpokladem této práce byl ovšem dlouhým cvikem dobře naučený stejnoměrný úder, právě tak jako při broušení zásah pilníkem. Ostří zubu mělo být „jako když střihne“ – a bylo-li šraňkování dobře provedeno, nesměly se zuby na špicích „svítit,“ když se dívalo na pilu ve směru ostří. Šraňkování mohlo se dělat také zvláštními, šraňkovacími kleštěmi tvaru hasáků, u nichž se daly čelisti nařídit podle zubů. Ty však pilaři nechtěli používat, protože, byl-li plát pily tvrdší, snadno se po nich zuby pily lámaly. Sklepávané na kovadlince odolávaly lomu mnohem víc.
Větším či menším stupněm šraňkování mohl ručně pracující pilař přizpůsobit pilu na určitý druh použití. Žádal-li zákazník pilu na suché dřevo, udělal šraňky menší, žádal-li na syrové, větší. Znal-li pak pilař všechny běžné druhy dřev, mohl pilu pro každý z nich více méně přizpůsobit, aby ho řezala co nejlíp, s nejmenší námahou pro ruku a při tom co nejvíc vydržela. Není divu, že všichni, kdo s pilou pracovali často, dávali výrobku ručně pracujícího pilaře přednost i pak, když továrně zhotovených pil bylo všude dostatek. Broušení a šraňkování pily trvalo průměrně 3/4 hodiny na běžný metr délky.
Po první světové válce platily se za práci pilaře tyto ceny: od nabroušení pily, napínané do oblouku, 4-5 Kč, od „břichačky“ 10 Kč, když se vysekávaly nové zuby do pily obloukové, 7 až 10 Kč, do „břichačky“ 15, 18 až 25 Kč podle délky. Uvážíme-li, že pila „břichačka“ nová stávala dle délky 60 až 70 Kč, ušetřila práce pilaře všem, kdo pily často potřebovali, hodně peněz – a pila od nich nově vysekaná a nabroušená zpravidla předčila v díle továrně novou. Tyto ceny udržely se přibližně až do r. 1935. Pilaři Vyráběli také pilky na železo, které vybrušovali ze zbytků starých, k sekání už zcela „vyžilých“ kos. Ty si však dělali hlavně jen pro sebe, byla to práce tak úmorná a zdlouhavá, že by ji zákazník nezaplatil. Tento výrobek nebyl také na prodej vzhledný. Nejvíce práce měli přirozeně na zimu a z jara, když se chodilo porážet dříví.
I zhotovení dobrého dřevěného oblouku k pile žádalo svůj „fortel.“ Vybíraly se pro ně dolní větve smrkové, rostoucí a ohýbající se do oblouků samy, ze slabých „karásků“, jak se říkalo smrkům na kraji lesa dlouho a pomalu rostoucím, které měly oproti rychle vyhnaným „křemenáčům“ dřevo velmi houževnaté. Jindy se na ně vyhledávaly oblouky ze starých „kvočen“, smrků asi padesátiletých, nízkých a rozložitých, jimž se tu říká také „zakarašelé“. „Syrová, nevysušená, neohlazená větev ještě s kůrou se od spodu maličko nařezala, ohnula a svázala motouzem na řadu dní. Jen tak dobře vybraný a připravený dřevěný oblouk k pile dobře péroval a pila v něm řezala nejlíp.

/Zapsáno z vyprávění Josefa Stráského v prosinci 1952./

Hlubuček, Karel: Poslední pilníkáři a pilaři v Trhových Svinech. Národní technické muzeum: Archiv národopisný. Praha, 1953. Zapsáno v listopadu a prosinci 1952.