Se sekerou na milenku?

Sekerou na milenku. Zuřivým milovníkem jest dělník František Řezníček, zaměstnaný v kníž. Schwarzenbergském dvoře Křesíně u Hluboké. Pohádal se dne 25. ledna se svou milou Marií Petříkovou, zaměstnanou rovněž ve jmenovaném dvoře a rozzuřil se posléze tak, že popadl sekeru a zasadil jí Petříkové silnou ránu do zadní části hlavy. Petříková utrpěla velmi těžké, snad smrtelné zranění a byla dopravena do budějovické nemocnice. Milenec její sám se šel udati k okresnímu soudu v Hluboké, kde byl ponechán ve vazbě. Řezníček jest ženat a otcem pěti dětí, žije však od své ženy odloučeně.
Zdroj: Jihočeské listy, roč. 18/1912, číslo 11 (27.1.1912), strana 3 (v původním znění)

V I. letošním porotním období u c. k. krajského soudu v Č. Budějovicích, které započne, jak bylo již pověděno, dne 19. února, budou konána, pokud se dozvídáme, dvě přelíčení, týkající se krádeže, a pak několik přelíčení pro urážku, spáchanou tiskem. Kromě toho pohnán bude před porotu pro pokus vraždy nejspíše také Josef Řezníček, jenž, jak bylo v našem časopise uvedeno, těžce zranil svou milenku Petříkovou – sekerou. Zraněná, kteráž byla dopravena do zdejší nemocnice a jejíž smrt byla očekávána každou chvíli, dnes ještě žije.
Zdroj: Budivoj, roč. 48/1912, čís. 16 (23.2.1912), strana 3 (v původním znění)

Zločin dokonané vraždy prosté.
(I. porotního období 1912 případ pátý.)
Dnes 23. února pohnán jest pro tento zločin před porotu Josef Řezníček, nar. 18. srpna 1867 ve Lhotě, ženatý, příslušný do Temelína (pol. okres Týn n. Vlt.), naposled čeledín ve dvoře Křesínu u Hluboké, vícekráte trestaný a žaloba jest odůvodněna následovně:
Obviněný Josef Řezníček, kterýž jest podruhé ženat a otcem 6 dětí, avšak s rodinou nežije a o ni se nestará, odpykav trest těžkého žaláře 2 roků, k němuž byl rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 9. října 1909 pro zločin veřejného násilí dle § 83 tr. z. a přestupky §§ 468. a 419. tr. zák. odsouzen, seznámil se v srpnu minulého roku s Marií Petříkovou, vdovou a matkou 3 dětí, a žil s ní od té doby až na malé přetržky do 25. ledna t. r. ve společné domácnosti, a sice z počátku v Suchém Vrbném, pak ve dvoře Urtinovice u Lišova, na to v Č. Budějovicích, až se konečně dne 13. ledna t. r. odstěhovali do dvora Křesína u Hluboké, kde přijali službu jako čeledínové. Bydlili tam s manželi Járovými ve společné světnici, vydávajíce se za manžele. Dle četnického oznámení přihlásil se obviněný k pobytu u purkmistrovského úřadu v Hluboké dne 15. ledna t. r., udal však o sobě, že je vdovec, což učinil tak, jak tvrdí, proto, aby nevyšlo na jevo, že žije s Petříkovou na divoko jako muž ženatý. — Marie Petříková dle udání obviněného ráda s mužskými hovořila a jim nadbíhala; to bylo také příčinou, že ji obviněný v Č. Budějovicích na nějaký čas opustil. A poněvadž prý věděl, že ona tam kdysi dva mužské odloudila ženám, napomínal jí často, aby již jednou dělala dobrotu, on že nebude trpěti, aby se bavila s cizími muži, když se stará o ni a její dvě malé děti, které měla u sebe.
Takovým způsobem vzájemný jejich poměr stále se přiostřoval a manželé Járovi, kteří z počátku myslili, že nově přibylí jich spolučeledínové jsou muž a žena, záhy poznali, že tomu tak není. Výstupy mezi nimi se opakovaly, a tu Petříková předhazovala obviněnému, že je arestant, že již byl 13kráte zavřen, a že jí, Petříkové, chce totéž udělati, co udělal své nebožce, načež obviněný, dle seznání Kateřiny Járové, odvětil, „jak já ti někde dám jako nebožce ženě“. — Dle seznání Vojtěcha Járy však přímo jí hrozil: „však ty dlouho živa nebudeš“.
Obviněný byl zkrátka na Petříkovou velice žárliv a poněvadž se mezi čeleď ve dvoře dostaly z rodné jeho obce zprávy o jeho hrubé povaze a násilnostech, pro které byl trestán, začal se mu každý vyhýbati, což jest zcela přirozeno, pakli se uváží, že byl již 13kráte trestán a to sedmkráte pro různé zločiny, ponejvíce veřejného násilí, k trestům citlivým.
Ve středu dne 24. ledna t. r., když se obviněný vrátil odpoledne z práce domů, vyčítal Petříkové, proč mu nepřipravila oběd, načež odešel do města, prý na kořalku, a přišel domů trochu napilý. Večer po práci začal se s Petříkovou znovu hádat a proto došel Vojtěch Jára pro šafáře Křenka, aby jej napomenul. Šafář zakročil, po jeho odchodu však dostavil se obviněný k němu a prohlásil, že kdyby šafář vypověděl jeho, musila by ze služby jíti také Petříková, načež doložil, že ona dobře ví, co udělal se svou nebožkou ženou, že ji totiž zbil tak, až z toho umřela a on za to byl zavřen dva roky, že to bylo z téže příčiny, jako jest u Petříkové, totiž ze žárlivosti; Petříková že to má také k očekávání jako nebožka, kdyby to mělo pokračovati, jak se to o ní a Járovi povídá.
Kdežto pak Petříková a Járová tehda večer šily až do 11 hodin, obviněný a Jára ulehli, a sice prý na slamník na zem, nikoli do společné postele. Jak seznala Kateřina Járová, byl obviněný v noci delší dobu mimo světnici, a když se z venčí vrátil, přistoupil k posteli, kde Petříková s dětmi spala a pravil prý potichu: „Jen počkej až ráno, však já vás rozhážu“.
Ve čtvrtek dne 25. ledna t. r. ráno, když manželé Járovi a Petříková o 4. hodině odebrali se do stájů, obviněný ještě ležel, ač sám tvrdí, že šel s Petříkovou společně do stáje, kde ona měla na starost krmení telat, on pak krmení dvou párů volů. Tu dle vypravování Josefa Řezníčka samého dostal se záhy s Petříkovou do slovní potyčky, až mu tato začala nadávati a řekla, aby si šel kam chce, ona že má svobodnou vůli a může si dělat co chce. On na to, že mu to měla dříve říci, že by se nebyl o ní a děti její staral, načež ona posměšně odpověděla a ukázala mu rukou na nos. Tu jemu přišlo prý líto, že s ní úsporou 20 zl. a další výdělek zbytečně utratil, a odešel proto ze stáje do komory, kde vzal sekeru na dříví, patřící Vojtěchu Járovi; než však stáj opustil, chtěl stáhnouti knot v lampě, uprostřed stáje se stropu visící, poněvadž se mu světlo zdálo trochu velké, při tom však počínal si poněkud neopatrně, takže světlo v lampě nadobro uhasnul.
Jda ze stáje do komory pro sekyru, pojal obviněný, jak výslovně při svém výslechu u okresního soudu v Hluboké doznal, ten úmysl, že tou sekerou praští Petříkovou, ať to již dopadne jak chce; bylť rozlítostněn jejím jednáním a proto jaksi omámen; jen to prý měl před očima, že ji tou sekerou praští.
Když se pak se sekerou v ruce do stáje vrátil, škrtla Petříková právě sirkou a tu on viděl, že stojí na stoličce pod lampou, chtějíc ji opět rozsvítiti. Při tom byla k němu zády obrácena. Obviněný přistoupil k ní a oslovil ji: „Co jsem ti udělal, co proti mně máš?“ A když ona, aniž se naň ohlédla, odvětila, aby ji nechal být a s ní nemluvil, tu on se slovy „tak když ne, tak ne, a tu máš“ oběma rukama napřáhl sekeru vzhůru před sebe a ostřím ku předu a seknul po hlavě Petříkové.
Při tom stál za jejími zády a v době seknutí při světle sirky viděl, kde Petříková, stojíc dosud na stoličce, hlavu má a v místo to sekerou seknul; ví, že to bylo do zadní části hlavy. Petříková po ráně vykřikla: „Co děláš?“, načež on odvětil: „Co dělám? Tys to udělala sama“, čímž chtěl prý říci, že si to svým jednáním sama zavinila.“ Hned potom spadla Petříková dolů se stoličky, zároveň zhasla sirka, kterou v ruce byla držela a ve stáji nastala úplná tma. Obviněný na to odhodil sekeru a opustil mezi tím, co Petříková vyrážela ze sebe nesrozumitelný skřek, stáj a dvůr a šel přímo do Hluboké, kde se na četnické stanici udal a do vazby byl odveden. Ku konci svého výslechu u tamního soudu prohlásil obviněný, že neměl úmyslu Petříkovou zabíti, chtěl ji jen topůrkem praštiti do hlavy a myslil si, že ostří sekery přijde ji při ráně až nad hlavu. Nejapnější výmluvy ovšem nemohl si vymysliti.
Marie Petříková byla pak záhy nalezena šafářem Vojt. Křenkem a ostatními lidmi ze dvora v tratolišti krve na dlažbě stáje; byla při vědomí a udala šafáři, že ji uhodil Řezníček stoličkou. Když však šafář spatřil opodál sekeru, jejíž ostři bylo zakrváceno, pomyslil si hned, že poranění stalo se Petříkové touto sekerou, nikoli stoličkou. Svědek Vojtěch Jára však tvrdí, že Petříková na otázku, kdo jí to udělal, odvětila, že Řezníček zhasil světlo a že ji uhodil sekerou. Marie Petříková byla pak ještě během dopoledne okresním soudem v Hluboké vyslechnuta jako svědkyně; seznala, že již dne 24. ledna měla s obviněným mrzutost, a že ji dne 25. ledna ráno ve stáji, když ona na jeho otázku prohlásila, že s ním více nebude, pohrozil. „Když s ním nebude, že ji dokonce zabije“; obviněný že pak shasnul světlo a když ona vstoupila na stoličku, aby lampu zase rozsvítila, dostala ránu do hlavy; čím byla poraněna, neviděla, jen cítila, jak jí ochrnuly pravá ruka a noha; ucítivší ránu, slyšela vedle sebe hlas Řezníčkův: „Tak, teď jsi již hotova!“
Na to byla Marie Petříková dopravena do zdejší všeobecné nemocnice a zde vyšetřujícím soudcem ještě dne 25. ledna na večer znovu vyslechnuta; ovšem se výslech její pro její stav tělesný, životu nebezpečný, obměnil na to nejnutnější, a udala ona v hlavní věci, že Řezníček shasnuv světlo, uhodil ji se slovy: „Já tě zabiju“ sekerou do hlavy. Druhý den na to byvši opět vyslechnuta, prohlásila tvrzení Řezníčka, pokud on vinu na ni svaloval, za nepravdivé a seznala opět, že Řezníček na její slova, že s ním nebude, shasl lampu a když ona ji znova rozsvěcovala že ji ze zadu udeřil sekerou se slovy: „Já tě zabiju!“
Dále udala Petříková, že Řezníček pro sekeru nešel do komory, poněvadž se vše v krátké chvilce odbylo, pročež ona soudí, „že musil míti sekeru ve stájí již připravenu, anať ví určitě, že se Řezníček ze stáje ani na okamžik nevzdálil.
Tuto svou výpověď potvrdila Maria Petříková, jsouc při plném vědomi, přísahou svědeckou. Konfrontace její s obviněným nebyla lékaři pro nebezpečný stav Marie Petříkové dovolena. Dne 1. února byla pak Marie Petříková soudními lékaři drem Nebužkou a drem Lilienfeldem ohledána; tito shledali u ní především ochrnutí pravé poloviny obličeje, dále pravé horní i dolní končetiny. Na temeni hlavy vlevo, těsně u švu šípového konstatována obdélná raná, 9 cm dlouhá, uprostřed 4 cm široká, úhlů ostrých, pronikající kůži a vazivo podkožní, kost temenní a pleny mozkové, takže na dně rány viděti bylo tkáň mozkovou, zjevně pulsující a silně pohmožděnou.
Čeho se lékaři hned z počátku obávali, nastalo teprve za téměř celé tři týdny; dne 13. února odpoledne Marie Petříková poranění svému podlehla.
Mrtvola její pitvána dne 14. února týmiž soudními lékaři, kteří svůj původní nález, za živobytí Marie Petříkové učiněný, shledali potud změněný, že byla pitvou zjištěno zlomenina kosti temenní ve větším rozsahu, než za živa, anať kost temenní byla skoro úplně ze souvislosti s ostatní lebkou vyražena.
Na základě pitevního nálezu prohlásili pak soudní lékaři ve svém posudku, že Marie Petříkova zemřela ochrnutím mozku následkem zánětu hmoty mozkové a přidruživšího se k tomu hnisání mozku, jež sahalo od krajiny temenní až ke spodině lebky na straně levé. Ježto pak zánět ten povstal bezprostředně v té části mozku, která byla původně při rozpoltění lebky pohmožděna a obnažena, a jelikož dále příznaky ochrnutí i zánětu mozku ihned po tomto zranění za živa byly zjištěny a až do smrti pitvané trvaly, prohlásili soudní lékaři za prokázáno, že toto zranění, jež utrpěla Marie Petříková dne 25. ledna 1912, je v příčinné souvislosti s nastalou smrtí, že se tedy stalo zranění to, zprvu životu nebezpečné, v případě tom smrtelným. Že smrt Marie Petříkové nenastala ihned po zranění, vysvětluji soudní lékaři tím, že byly nejdříve jen povrchní části kory i tkaniva, ovšem v rozsahu i hloubce dosti značné, porouchány, aniž zranění to proniklo až k centrálním gangliím, k životu nezbytným; úkony těchto byly však zánětem po uplynutí 3 týdnů úplně zničeny, čímž smrt nastati musila.
Co se tyče nástroje, kterým způsobeno bylo zranění Marie Petříkové, tvrdou lebku až na mozek protínající, udali soudní lékaři již v posudku ze dne 1. února, že povstalo jedině těžkopádným, ostrým nástrojem, jakým se jeví předložena sekera, jež je úplně způsobilá, zranění takové přivoditi. Z rozsahu pak zlomeniny pitvou zjištěného usuzují znalci dále, že nástroj proti hlavě veden byl silou neobyčejně velkou a že tvrzení Řezníčkovo, že chtěl Petříkovou udeřit pouze topůrkem, úplné pravdě se příčí; naopak dlužno dle výroku soudních lékařů tvrdili že rána byla vedena úmyslně ostřím sekery; v případě takovém musí prý každý soudný člověk věděti, že takový úder do lidské lebky tak těžkou sekerou (váha její zjištěna na 27 kg) může míti za následek smrt.
Konečně uvedli soudní lékaři ještě, že přes včasnou a vydatnou pomoc lékařskou nebylo lze hnisání a ochromení mozku a tudíž smrt Marie Petříkové odvrátiti a že tato byla způsobena všeobecnou povahou vylíčeného zranění.
Obviněný, jak již uvedeno, tvrdí sice, že chtěl Marii Petříkovou pouze poraniti; avšak vzhledem ke stavu věci, shora zevrubně popsanému, k projevům a výhrůžkám obviněného, jenž přímo zabitím hrozil, k okolnostem čin provázejícím, dále ke způsobu provedení činu přímo zákeřnickému k nástroji a způsobu jeho užití, pak také k násilnické povaze obviněného a jeho předchozím trestům, dlužno s nutnou důsledností tvrditi, že obviněný jednal po zralém rozmyslu a že vedl ránu sekerou proti hlavě Marie Petříkové v úmyslu, aby ji usmrtil.
Jest proto naň pro zločin dokonané vraždy důvodně žalováno.
Zdroj: Budivoj, roč. 48/1912, čís. 10 (1.2.1912), strana 3—4 (v původním znění)

K smrti provazem…
Tak zněl rozsudek vynesený dne 23. t. m. před porotou česko-budějovickou nad 44letým čeledínem Josefem Řezníčkem, příslušným do Temelína u Týna n. Vlt., obžalovaným pro zločin, jehož se dopustil na své milence.
Tragická historie tato udála se následovně: Josef Řezníček setkal se na své pouti životem v srpnu minulého roku s Marií Petříkovu, dělnicí. Petříková byla vdovou, a měla tři děti, Řezníček byl podruhé ženat, jest otcem šesti dětí, ale nežil s rodinou, o ženu a děti se nestaral. S Petříkovou žil nejprve v Suchém Vrbném, pak ve dvoře Urtinovicích u Lišova a posléze přijali oba místo v kníž. Schwarzenbergském dvoře Křesíně u Hluboké. Vydávali se za manžele a také v tom smyslu učinil Řezníček falešné udání u obecního úřadu v Hluboké.
Řezníček s Petříkovou bydlili v Křesíně společně s čeledínskou rodinou Járovou. S počátku se spolu snášeli dosti dobře, ale za nedlouho počal Řezníček podezřívati Petříkovou z nevěry; žárlil na ni, vytýkal ji, že mužům nadbíhá atp. Bývaly z toho výstupy, při kterých prý Řezníček často hrozil Petříkové, že ji zabije.
A ježto Petříková dobře znala násilnickou jeho povahu a jeho nepěknou minulost, měla strach, že by ji mohl opravdu ublížiti a proto hodlala od něho odejíti.
Bylť Řezníček již třináctkráte trestán, a sice většinou pro zločiny veřejného násilí, ublížení na těle, urážku Veličenstva, rušení náboženství atd. a ztrávil několik let v žaláři (dvakrát dostal po dvou letech, jednou 13 měsíců atd.).
Dne 24. ledna došlo opět mezi nimi k mrzutosti, a sice již za poledne, pak večer. Tehdy v noci pronesl Řezníček výhrůžku, že „to ráno všecko rozhází.“ A skutečně ráno došlo ke katastrofě. Dostal se opět s Petříkovou do hádky a sice ve chlévě při krmení dobytka a když mu tato prý nadávala a vyháněla jej od sebe, pojala jej lítost a zlost v takové míře, že šel do komory pro sekeru. Když se vrátil do chléva, stála Petříková na stoličce, zády k Řezníčkovi, rozsvěcujíc lampu. Řezníček ji oslovil: „Co jsem ti udělal, co proti mně máš?“ Petříková se ani neohlédla a odbyla Řezníčka příkře, že už s ním nechce nic mít. A tu on vztekem jat zasadil ji ze zadu ránu sekerou do temena hlavy.
Petříková vykřikla: „Co děláš?“ načež on odvětil: „Co dělám? Tys to udělala sama!“ Po těch slovech se Petříková skácela k zemi. Slyšela ještě, kterak Řezníček k ní prohodil: „Tak, teď jsi hotova.“
Petříková později byla nalezena šafářem panem Křenkem, přivedena k vědomí, načež vyslechnuta a dopravena do českobudějovické nemocnice.
Řezníček po činu šel na Hlubokou, rovnou na četnickou strážnici, kde udal co se stalo, a byl zatčen.
Vymlouval se, že neměl v úmyslu Petříkovou zabíti, chtěl prý jí jen zraniti.
Ovšem rána, jíž Petříkové zasadil a způsob, jak zločin provedl, nasvědčovaly něčemu jinému. Na hlavě Petříkové shledána rána asi 10 cm dlouhá, sahající až na mozek, který bylo otvorem viděti. Petříková po ráně ochrnula na pravou stranu těla a po třínedělním trápení zemřela. Před smrtí pod přísahou vypověděla, co o zločinu Řezníčkově věděla.

Zápis úmrtí Marie Petříkové v českobudějovické nemocnici

Řezníček, statný, ramenatý muž, nevlídného pohledu, byl před porotou klidný. Tvrdil opět, že Petříkovou zabíti nechtěl. Ale okolnosti svědčily proti němu.
Vyslechnuti byli jako svědci: šafář z Křesína p. V. Křenek, čeledín V. Jára a jeho žena a četnický strážmistr Č. Křišťan z Hluboké. Dále podali soudní lékaři pp. dři Nebužka a Lilienfeld dobrozdání o povaze zranění Petříkové, uznavše zranění to za absolutně smrtelné.
Vyslovili též přesvědčení, že rána byla zasazena velkou silou. Na doklad správnosti svého úsudku předložili preparovanou lebku zavražděné Petříkové, což vzbudilo v soudní síni značný a pochopitelný rozruch.
Porotcům předloženy dvě otázky hlavní, a sice ohledně zločinu dokonané vraždy a přestupku falešného hlášení, pak eventuelní otázka znějící na zločin zabití.
Obhájce Řezníčkův, p. JUDr. J. Hezký měl ovšem úkol velmi těžký, nicméně ujal se obžalovaného opravdově, snaže se nalézti pro čin jeho polehčující okolnosti (žárlivost, prchlivost, jeho dobrovolné udání se četnictvu hned po činu).
Porotci po dlouhé poradě jedenácti hlasy uznali, že Řezníček spáchal zločin vraždy a dvanácti hlasy odpověděli kladně na otázku ohledně přestupku falešného hlášení.
Soudní dvůr pak ve smyslu zákona odsoudil Josefa Řezníčka k smrti provazem.
Odsouzenec přijal ortel tento bez hlesnutí.
Lze očekávati, že bude Řezníček doporučen milosti císařově.
Soudní dvůr sestával z p. vrchního rady Schwarze jako předsedy a pp. radů Pohanky a Hikische, zapisovatelem byl pan auskultant Blažek. Žalobu zastupoval státní zástupce p. Zlatník.
Po celou dobu přelíčení byla porotní síň přeplněna obecenstvem.
Zdroj: Jihočeské listy, roč. 18/1912, číslo 23 (24.2.1912), strana 4 (v původním znění)

K smrti provazem odsouzen byl v pátek před porotou čeledín Řezníček, do Temelína u Týna n. Vlt. příslušný, že sekerou zabil svoji milenku, vdovu Petříkovou, se kterou žil ve společné domácnosti ve dvoře Křesíně u Hluboké. Řezníček mnohokráte (i pro rušení náboženství) trestaný rozsudek vyslechl s klidem. Týž je po druhé ženat; se ženou a 6 dětmi nežil a o ně se nestaral.
Zdroj: Hlas lidu, roč. 6/1911–1912, číslo 41 (26.2.1912), strana 3 (v původním znění)

Sám se popravil. Zdejším porotním soudem dne 23. února na smrt odsouzený Jos. Řezníček, 45letý čeledín, který koncem ledna t. r. ve dvoře Křesíně u Hluboké zasadil sekerou Marii Petříkové do hlavy tak těžkou ránu, že jí tato za tři týdny ve zdejší nemocnici podlehla, oběsil se včera ve své vězeňské cele zdejšího krajsk. soudu. Delikvent neměl dle doslechu valné naděje na udělení milosti z rozsudku smrti, proto asi raději dal přednost dobrovolné smrti před — katovou oprátkou.
Zdroj: Budivoj, roč. 48/1912, čís. 31 (16.4.1912), strana 3 (v původním znění)

Zápis úmrtí Josefa Řezníčka v českobudějovické věznici krajského soudu na Lineckém předměstí