Archiv pro štítek: Slavonie

Wohlschläger

WOHLSCHLÄGER, Leopold – zlatník a c.k. popravčí mistr, 397/III. Nevlastní syn c.k. popravčího mistra Jana Pipergera, vlastní syn Reginy, ovdovělé Wohlschlagerové
Dle č.j. 35348/1892 (seznam oddaných) jmenuje se Wohlschlager
Narozen v Oseku v Slavonsku I/II 1855

Dekretem presidia c.k. vrch. soudu zemského ze dne 22. června 1888 č.j. 11.116 jmenován popravčím pro obvod pražského vrchního soudu zemského a složil přísahu dne 26. června 1888
Má dom. list od purkm. úřadu svob. král. města Oseku ze dne 24. ledna 1879 č. 4
Má voj. pas (domobranska izkaznica) dle kteréhož přísluší do Oseku.
Do 23. června 1888 dom. list!
Domovský list 9. března 1907 č. 322
Jmenován popravčím mistrem dekr. praesid. c.k. vrch. zem. soudu sdto 22/6 1888 č. 11116 (přísahal 26/7 1888)

1. manželka Matilda † 1854 roz. Zoul-ová
2. manželka Josefa roz. Haklová
Podruhé oddáni dne 12. července 1891 u svatého Ducha v Praze dle č.j. 35348/92

Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910 (1920), krabice č. 330, poř. č. 164

Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910 (1920), krabice č. 330, poř. č. 164

Návštěvou u mistra popravčího.
Zpravodaj „Tribuny“ navštívil v těchto dnech mistra popravčího a své dojmy popisuje takto: „Navštívil jsem Leopolda Wohlschlagera (nikoliv Wohlschlägera!) v jeho středostavovsky prostě, ale mile a čistě zařízeném bytě v jednom z činžovních domů Prahy VII. Představil jsem se milému, snad trochu zasmušilému, starému pánu, který mne vlídně zval do pokoje k pobesedování. Třeba že jsem byl již předem prost romantických představ o pražském mistru popravčím, přece byl jsem trochu zmaten, když jsem viděl jeho dobromyslný úsměv a klidný, trochu smutkem zamžený zrak. V té chvíli, když se mne ptal, čím mně může posloužit, měl jsem dojem, že se trochu ironicky usmál. Ale brzy byl jsem prost určité tísně prvních chvil a počal jsem klásti otázky, na které odpovědi zněly tak prostě, že jsem měl spíše dojem, že mluvím s panem Wohlschlagerem – zlatníkem než s Wohlschlagerem – mistrem popravčím, který samostatně, jako mistr, vykonal již 19 exekucí tak, jak společnost rozhodla a zákony předpisovaly. Úřad mistra popravčího byl panu Wohlschlagerovi propůjčen po smrti jeho nevlastního otce, popravčího mistra Pipergera. K tomu vstoupil do prakse r. 1872 17letý Wohlschlager, aby r. 1876 vykonal samostatně pod jeho dozorem první popravu v Č. Budějovicích. Po smrti popravčího mistra Pipergera r. 1888 přihlásili se o uprázdněné místo asi 22 žadatelé, mezi nimi několik nedostudovaných mediků. Mistrem popravčím však jmenován p. Leopold Wohlschlager. Jako každý, kdo mnoho viděl a zakusil, jest i pan Wohlschlager málomluvným patronem. Vidělvykonávati exekuci i mnohé své kolegy, leč nezmiňuje se o jejich výkonech nikterak pochvalně. Zdá se mu, že nepracují dosti rychle a jistě – ani pověstného vídeňského Langa nevyjímaje. On sám je se svým výkonem hotov ve 2 minutách, svázáním delikventa počínaje. Jest klidný vědomím své zručnosti. A jest člověkem, který jest plný soucitu a srdce, které omlouvá i odpouští. ‚Válka způsobila tuto zvlčilost…‘, praví, hovoře se mnou o zločinu v Bráníku. A: ‚…bude-li to nutné, pak…‘, – zakončuje rozpravu o tomto thematu. Jest prostředníkem, jímž společnost vykonává svou spravedlnost. Jesť mírumilovným společníkem v kruhu svých přátel, se kterými čas od času sehraje krejcarovou partii ‚šistky‘.“
Zdroj: Hlas lidu, roč. 16/1921-1922, č. 50 (27.3.1922), str. 3

Pražský kat do pense. Známý pražský kat Leopold Wohlschläger, jenž se letošního roku dožívá 70 let, hodlá zažádati o své pensionování. Wohlschläger, jenž zdědil katovské řemeslo po svém otčímovi Pippergerovi, pomáhal již ve svých 15 letech při popravování Janečka v Plzni. Za Rakouska vykonal devatenáct poprav, z nichž jednu v Č. Budějovicích a za republiky dvě: 9. ledna 1924 popravil vraha Nováka v Táboře a pak loupežného vraha Kolinského v Praze. S katovstvím byl dříve spojen plat 800 zl. ročně, 5 zlatých denních diet a 25 zlatých za popravu. Dnes činí plat 1000 Kč měsíčně a 100 Kč za popravu.
Jihočeské listy, roč. 31/1925, čís. 8 (28.1.1925), str. 3