Josef Wagner, muž bez náboženství. Podivnou shodou obhajoval dne 10. května věhlasný doktor Ehrendorfer klienta svého Wagnera jistou případností, z které opět žalobce Wagnera vyvozoval možnost zpáchaného zločinu vraždy, z něhož se Josef Wagner dne 8., 9. a 10. května zodpovídati měl: praviliť totiž oba, žalobce i obhájce, že jest Wagner muž bez náboženství; jenom stanovisko obou právníků bylo rozdílné.
A tento muž bez náboženství skončil dne včerejšího život svůj smrtí nejhroznější, smrtí na šibenici. – Proletář tento nejhrubšího zrna narodil se z rodičů chudých, kteří ho záhy světu na obtíž zůstavili. Do školy nechodil, a postrkování, jehož mezi lidmi zakusil, naučilo ho lidi nenáviděti. Co mu bylo po lidech, když on neměl tolik, čím by se jim mohl slušně vyrovnati! Šťasten nikdy nebyl, neboť nízkost smýšlení jeho a hovění druhým chtíčům neposkytovaly jemu ani nejposlednější ač ne té nejmenší útěchy – dobrého svědomí. A tak muž, jenž za dobré skutky své žádné odměny nebral, poněvadž žádných nekonal, kterýžto ale žádného trestu neušel za žádný zločin, jejž spáchal, muž, jemuž všickni lidé nepřátely byli, umínil sobě přetrhnouti ten gordický uzel, na němž viselo štěstí jeho, proraziti onu mohutnou ohradu do ráje lidského – zločinem; loupežnou vraždou umínil zmocniti se prostředků k slušnému živobytí potřebných, jichž se při pluhu a o holi pasácké nikdy dodělati nemohl. –
Ráno dne 26. prosince 1875 nalezli lidé, jdoucí okolo hospody Jakuba Schäcka v Německém Rychnově, ve které i krám se střižným zbožím se nalézal, Kateřinu Kunaglovou, služku Jak. Schäcka, na prahu domu bídně zohavenou. Všedše do domu, našli v krámě mrtvolu J. Schäcka a ve světnici manželku jeho Rosalii bez sebe v krvi ležící. Jak. Schäck, co byl k pachateli zády obrácen, obdržel od tohoto ránu do týla nástrojem pádným a ostrým, tak že se ihned svalil a duši vypustil. Kateřina Kunaglová měla 14, Rosalie Schäcková ale 33 ran značných, nejvíce na hlavě viditelných, životu nebezpečných, po čemž první dne 27. prosince 1875, druhá pak, aniž by více k sobě byla přišla, dne 31. prosince 1875 zemřela.
Kat. Kunaglova, jejímuž mozku ranami ublíženo nebylo, dříve nežli skonala, nabyla ještě jedenkráte paměti, a tu s velikou určitostí ukázala na koňáka Josefa Wagnera jakožto pachatele, což jemu i v tvář opakovala, když jí od soudu W. představen byl, a přísahala na to.
Josef Wagner, jenž sloužil u J. K. v Benešově, zapíral, že by byl skutkem vinen, i zapíral také, že by i na místě činu. Avšak J. Wagner viděn byl netoliko u večer dne 25. prosince 1875 na blízku Něm. Rychnova ale také téhož dne v 8 hodin večer v hospodě J. Schäcka, kamž sobě dle udání na spodky koupiti přišel. Po jeho zatčení nalezeny na oděvu jeho skvrny krvivé, v bytu jeho pak krátká ostrá sekyrka, na níž taktéž znamenati bylo skvrny od krve. Soudní lékařové uznali, že jest sekyrka tato k tomu způsobilá, aby se jí ona trojnásobná vražda zpáchati mohla a prohlásili se dále skoro s určitostí, že jest to ona sekyrka, kterouž vražda zpáchána jest.
V obydlí Josefa Wagnera nalezena brzo po jeho zatknutí v stohu dříví tobolka s 68 zl. 89 kr. a stříbrné hodinky. Na některých banknotách nalezeny od lučebníků soudních skvrny krvavé a podle výpovědi některých svědků pod přísahou uznány hodinky za ty, jenž náležely J. Schäckovi. Hned po činu nalezeny u Wagnera peníze, o nichž on vykázati nemohl.
Josef Wagner dán tedy v obžalobu pro zločin vykonané úkladné vraždy. Dne 8., 9. a 10. května odbýváno hlavní jednání před porotou u c.k. krajského soudu v Budějovicích; porota prohlásila Josefa Wagnera jednohlasně za vinného (§§. 134 a 135 ad 1. a 2. tr. z.), soud vynesl rozsudek smrti provazem a jelikož milosti místa nedáno, tudyž dne včerejšího, 26. července 1876 o 6. hodině ranní na dvoře zdejší radnice rozsudek vykonán. –
O posledních okamžicích nešťastníka můžeme podati následovní zaručené zprávy.
V úterý dne 25. t.m. předveden byl Wagner četníky a vojáky před vys. soudní dvůr do menší síně radnice městské; kdež mu přečten rozsudek smrti dne 16. t. m. potvrzený. Wagner zůstal po vyslechnutí rozsudku ve své obyčejné míře, kterouž mají mnozí za zarytost. Jak uhlídáme, jest tu omyl.
Na to odveden Wagner do celi, která byla proň zvláště uchystána. Zcela bez nábytku: toliko pryčna, slamník a kbel s vodou. V korydoru před celou převlekl se Wagner, zaměnil totiž trestnický oblek za pouhé spodky plátěné a košili; obé bylo čistě vyprané; jiného na sobě neměl, ani obuvi. Do celi vstoupil s ním zároveň duchovní správce v trestnici, pan bisk. ceremoniář P. Valenta. Venku přede dveřmi postavena byla dvojnásobná stráž, jenž okénkem do celi nahlížela. Wagner jevil na sobě známky ouzkosti. Duchovní jal se k němu několik útěšných slov mluviti a vyzval ho, aby se na pryčnu posadil. Duchovní stoje, započal asi tak: „Vidíte, milý příteli, od nynějška nepromluví na vás ve světě žádný, toliko mně nastává milá povinnost, abych mysl vaši k Bohu obrátil.“ Rozmlouvaje s ním až do 3/4 na 12, chtěl duchovní odejíti. Wagner však prosil: „Velebný pane, neračte ode mne odcházeti.“ Kněz vytrval tedy až do dvanácti, pro nalehavou jinou povinnost musil pak odejíti. An chtěl odcházeti, vstoupila stráž do celi a duchovní se vzdálil. Bylo patrno, že Wagnerovi stráž milá nebyla, hledělť na ni potočitě. Hned o půl druhé přišel duchovní opět a připravoval Wagnera k sv. zpovědi až do hodiny třetí. Ve 4 hod. přišel opět a byl při něm skoro do 1/2 6. Po tom Wagner něco pojedl. V tu dobu stavěna v průjezdu z ulice solní (nyní české) šibenice. O půl 7. vešel duchovní do celi téhož dne naposled a dokončil připravování k sv. zpovědi. Wagner modlil se s duchovním po celou dobu modliteb kleče a hlasitě i srdečně, zpovídal se o 1/2 8. hod. zkroušeně a když v 8 hodin klekání zvonili, modlil se s knězem: „Anděl Páně“. Při tom stál krucifix na pryčně, pak vyndal duchovní dva obrázky, pěkné ocelorytiny z modlitební knížky a položil je před Wagnerem. Ecce homo a sv. Moniku se sv. Augustinem, pak i klokočový růženec, jež má šlechetný ten duchovní pán něžnou památkou od své babičky. Pak se ho tázal, okazuje na obraz sv. Moniky a Augustina, co to je? Wagner přečetl podpis pod obrázkem, z čehož vidno, že čísti uměl. „Vidíte, milý příteli“ – pravil kněz – „toto (Augustin) jste vy, a tuto (Moniku) představuji já. Já jsem nyní váš otec a vaše matka, a vy jste můj syn ve smyslu duchovním; nehleďte na to, že jsem mladší nežli vy atd. –“ Však Wagner nehleděl na to, ale tulil se důvěrně k duchovnímu svému rádci. Velikou radost projevil Wagner z těchto slov zpovědníka: „Vidíte, milý příteli, na vás již žádný s ničím nepamatuje, toliko já od vašeho závěrečného přelíčení až do této pro nás oba trapné doby každou neděli pamatoval jsem na vás na modlitbách při mši svaté v této zdejší kapli sloužené, a také u večerních modlitbách jsem Boha za vás vzýval.“ Wagner nevěděl na ta slova, jak co nejlépe svou vděčnost na jevo dáti. Při tom poznamenáváme, že skromný otec duchovní, jenž radostí z tohoto požehnání práce své počátek těchto slov nám utajiti nemohl, o dokončení svého započatého vypravování ani slyšeti nechtěl a jen k prosbám velikým a když jsme ho ujistili, že obecenstvo, čtouc o tom, jemu za to vděčno bude, odhodlal se, aby nám to obsahem, jak tuto udáno, do konce vypravoval. On sám jakož i žalářník dotvrzují, že byl Wagner každou neděli na mši sv. od svého odsouzení. Po té vybídnul duchovní Wagnera, aby se posadil, držel mu výklady, vyptával se ho na jeho poměry a vychování, což všecko Wagner řádně zodpovídal. – Tu noc spal Wagner dobře. Byl unaven, den ten zajisté učinil na něho dojem veliký.
Na druhý den ráno o půl páté byl kněz opět u něho; pak se vzdálil a přišel s velebnou svátostí; nebylo ještě pět hodin. Po 5té hod. sv. přijímání. Modlitby vše kleče. Modlili se modlitbu umírajícího. Žalářník otevře a hlásí: „Šest hodin.“ Ta půl hodina před 6. byla Wagnerovi i duchovnímu nejdelší; však duchovní vytáhne hodinky a vida, že scházejí ještě 3 minuty, modlí se s Wagnerem pokojně dál až do šesté. Tluče šestá. Oba vstanou na jednou. Dveře se otevrou. Tu stojí soudní dvůr a předsedící rada z.s. Hahn praví: „Odevzdávám Josefa Wagnera katu.“ Dořekl a již měl Wagner řemínky a pouta kolem těla a rukou.
– Kněz vedl Wagnera za levou ruku dolů. –

Radniční dvůr s městskou věznicí (před zbořením v r. 1905). Perokresba prof. Friedricha Blumentritta
Poprava ustanovena byla na hodinu 6. ranní. Již okolo 5té scházelo se obecenstvo před radnicí. Však do tvrze trestanecké nesměl nikdo, kdo se nevykázal vstupenkou od samého presidenta krajského soudu udělenou. Popraviště jest totiž tak malé, že tam jen asi na nejvýš třicet osob vedlé sebe státi může, aby něco viděli, z kteréžto příčiny president toliko několika notabilitám a zástupcům novinářstva přístupu dovolil. – Šibenice postavena byla v průjezdu u zadních vrat, které jsou ustavičně uzamčeny; s druhé strany do dvora tvrze uzavřen jest průjezd dřevěnými mřížovými vraty. Šibenice sestává z pouhého ohoblovaného prkna, as půl druha sáhu vysokého, v zemi zaraženého, nahoře do polokruhu oříznutého. Při samé zemi uprostřed v prkně vydlabána jest podélná, asi 5 palců dlouhá díra a nahoře na straně k ruce od diváka levé malá díra k prostrčení háku. Čtyřstupňové schody, taktéž v zemi dobře upevněné postaveny jsou k levé ostré straně šibenice; po těch vystupuje nahoru popravce. Asi čtvrt hodiny před 6. přišel kat se svým synem a dvěma pomahači. Kat pan Piperger, čalouník z Prahy, jest postavy poněkud vyšší než střední, nevelmi silného těla, v tváři zdravý, dlouhých, tmavých, pěkně česaných vlasů. Černé úzké spodky, hnědý svrchník, vysoký klobouk (cilindr) černý a šedé hedvábné rukavičky — byl jeho oblek, avšak při popravě měl na hlavě obyčejný tak zvaný kašket (čepici s prýmkem a kokardou). Pan Piperger čítá okolo 40 let a poprava, jíž právě vykonával, jest sedmadvacátá, v Čechách a prvé v Uhrách. Syn jeho jest švarný 22letý mladík, černých vlasů. Měl na sobě modrý krátký kabát, černé spodky a nízký černý klobouk. Jest o hlavu menší než otec.
Přišedše na místo, vyložili před šibenici malý cestovní kufřík, v němž se nalézala oprátka as půl sáhu dlouhá, pak provaz více jak dva sáhy dlouhý as palec tlustý, na koncích uzlovatý, dále kolečko vyžlabené (stůčka, Rolle) a konečně hák. Stůčku zašrouboval pan Piperger do prkna do hořejší okrouhlé brany a přes kolečko přehodil dlouhý onen provaz, jehož jeden konec visel do předu až na zem, druhý do zadu taktéž skoro až na zem. Onino dva pomocníci, jež přidal zdejší pohodný, chovali se při práci této poněkud stísněně, patrně nerádi se dotýkali strojů na život lidský. Předběžně práce tyto byly rychle ukončeny, a také vysoký soudní dvůr, pana r.z.s. Hahna v čele, byl již na místě. Když bylo vše hotovo, odebral se soudní dvůr i s katem po ouzkých schodech do vnitř trestnice, kdež se ještě některou minutu zdrželi. Na městské věži bila šestá – uvnitř trestnice šramot a hluk, jenž se poznenáhla přibližoval. Když bily hodiny na radnici (kde se poprava dála), stál odsouzenec právě pod šibenicí.
Josef Wagner jest nyní 46 roků stár, střední velikosti, v obličeji šedý, hlava podlouhlá, oči malé. Přicházeje obklopen vojáky a četníky, hleděl do země. Ruce dolů do předu řemínky tuze k tělu spoutané, nohy bosé, čistě umyté; v trestnických spodkách, košili u krku rozhrnutou. Duchovní, kříž maje v rukou, provázel ho na popraviště.
V průjezdu samém nalézali se toliko tyto osoby: kat, jeho syn, dva pomocníci a odsouzenec; eskorta. Když stál Josef Wagner pod šibenicí, otočil as dvakrát hlavou sem a tam a taktéž očima bílýma několikrát zakoulel; sivá barva obličeje ustoupila bledosti jen poněkud nápadné. Nohy připoutány mu velkým provazem, prostrčeným dírou dolejší, a táhnoucím se po zádech, kdež byl taktéž upevněn. Na to rozkázal kat pomahačům, aby ze zadu táhli, a tak vysoukán jest nešťastník po prkně nahoru as půl sáhu od země, vše ještě bez ublížení. Zdálo se, že teprv teď ouzkosti smrtelné naň přicházely, neboť prsa jeho se značně hýbala a oči ouzkostně točily; v tváři se však nezměnil. Ještě co na zemi stál, hozena mu od syna katova na krk oprátka. Když byl nahoře, vzal syn katův konec oprátky a hodil ho na hák, jenž v oné prvé popsané díře zaražen a na zadním konci přišroubován byl. Provaz na to spuštěn, čímž tělo na půl střevíce sestoupilo; v tom mladý kat chopil se hlavy odsouzence a opřením se o ni zlámal vaz – bylo po všem!
Od vytáhnutí těla až do poslední práce katovy ušlo sotva tré sekund.
Na to přistoupil pan Piperger před soudní dvůr a hlásil: „Oznamuju poslušně, že syn můj exekuci vykonal.“
Rada Hahn pokynul dr. Feiglovi a tento odebral se k oběšenému, rozhalil prsa jeho a přiložil ruku na srdce. Při tom viděti byla černě zarostlá prsa, hlavu k levé straně skloněnou, tvář zarudlou a pak opět zsinalou, krk a nohy naběhlé. Dr. Feigl obrátiv se hlásil: „Josef Wagner jest mrtev.“ Rada Hahn pak obrátil se k obecenstvu, řka: „Rozsudek smrti na Josefovi Wagnerovi jest vykonán.“
Co se toto truchlivé divadlo dálo, rozdáván od orgánů soudních rozsudek tištěný mezi obecenstvo.
Mrtvé tělo odsouzence zůstalo viseti na šibenici až do šesti hodin večer.
Trestníci a vyšetřovanci směli se naň chodit podívat každou hodinu po pěti mužích. Tak skončil „muž bez náboženství“ bídný život svůj, od nikoho neoželen, ale od mnohých snad proklínán.
Nemůžeme jistiti, že by zarytost s ním byla šla až na popraviště. Jeho zanedbané vychování, jeho zabednělost naproti šťastnějšímu světu, jenž s ním vyrostla byla, přinesla by to snad i s sebou, kdyby se to hrubé srdce ani v posledních okamžicích života valně neobměkčilo. Již chování jeho druhdy před soudem, nemluvné a zabednělé, vyzrazovalo beznadějnost v prsou jeho umístěnou, což pak potom nyní, an hleděl jisté a neodvratné smrti v tvář! Chladně-li a s rozvahou tři životy zmařiti dovedl, proč by neměl, když naděje na život přestala, odhodlaně k smrti své kráčeti! Do duše jeho nemohl pohlednouti žádný. Ovšem tedy není osud „muže bez náboženství“ soucitu lidského zcela nehoden. –
Jakož jsme svrchu řekli, zůstala mrtvola justifikáta až do 6. hodiny večerní na prkně viseti. Tehdy sejmuta jest od kata a vložena do rakve; pod šibenicí pak ležela až do hodiny deváté. Na to naložena na vůz a vezena pod eskortou na hřbitov staroměstský, aby zde pohřbena byla v hrobě, jenž vykopán jest od lidí katových přes cestu. Kolem hřbitova stála policie a vojsko, bráníce přístupu velikému davu obecenstva. Na hřbitově očekával děsného průvodu kněz, aby byl přítomen jakožto testis sepultarae – svědek vykonaného pohřbu.
Zdroj: Budivoj, roč. 12/1876, č. 60 (27.6.1876), str. 2–3

Staroměstský hřbitov v Budějovicích. Kresba ze soukromé sbírky Johanna Neubauera

Staroměstský kostel svatého Jana Křtitele a svatého Prokopa. Perokresba prof. Friedricha Blumentritta
Odsouzen k smrti provazem. Ve čtvrtek konalo se před vojenským soudem v Č. Budějovicích přelíčení s infanteristou Janem Řehořem od 75. pěšího pluku, jenž dne 11. března t. r. v kasárnách v Třeboni úkladně zavraždil desátníka Emanuela Blažka, střeliv jej ze služební pušky do zad. Vojenský soud uznal Řehoře vinným a odsoudil jej k smrti provazem. Jak jsme svého času sdělili, byl Řehoř dán pod lékařskou dohlídku, jelikož se mělo za to, že jest duševně nepříčetným, avšak seznalo se, že jest zdráv. Řehoř dopustil se již mnoha surovostí, jednou ve rvačce zabil též vojína a byl za to trestán těžkým žalářem. Desátníka Blažka zastřelil proto, že týž mu domlouval pro špatně vycíděnou pušku. Blažek byl hodný člověk, uvědomělý Čech a byl, než nastoupil službu vojenskou, horlivým členem Sokola jindřichohradeckého. Často vycídil sám Řehořovi ručnici, aby nebyl za něho plísněn. – Kdy bude Řehoř popraven, či bude-li doporučen milosti císařské, není dosud známo.
Zdroj: Národní listy, roč. 41/1901, č. 233 (24.8.1901), str. 3
Poprava vojína vraha v Českých Budějovicích. Sděluje se nám z Českých Budějovic: V pondělí ráno došla vojenského soudu v Českých Budějovicích z Vídně zpráva, že rozsudek, jímž vojín Jan Řehoř odsouzen byl pro zavraždění desátníka Em. Blažeje k smrti provazem, byl císařem potvrzen. Rozhodnutí to oznámeno odsouzenci v pondělí dopoledne. Když Řehoř předvolán byl k auditorovi, neměl sebemenší potuchy, co jej očekává. Sotva že však hrozný ortel uslyšel, zapotácel se, chytil se oběma rukama za hlavu a zoufale zaúpěl: „Ježiš Maria!“ Zdrcen odveden byl do své cely. Popravu vykoná ve středu ráno pražský kat Wohlschläger. Hrozný čin, za nějž bude Řehoř pykati na šibenici, spáchán byl dne 11. března t. r. v kasárnách 75. pěšího pluku v Třeboni. Toho dne měla třetí setnina prvního praporu dopoledne cvičení, odpoledne pak dáno jí prázdno a vojíni cídili si ručnice. Mezi nimi byl i Jan Řehoř. Za této práce přistoupil k Řehořovi desátník Emanuel Blažej a činil mu výtku pro jakýs poklesek, načež odešel dále. Sotva však popošel několik kroků, uchopil Jan Řehoř pušku a přiložil k líci, zvolav: „Habt acht!“ (Pozor!) Všichni přítomní vojíni měli za to, že Řehoř chce provésti nějaký žert. V tom však Řehoř namířil přímo do zad Blažejových a zvolal: „Feuer!“ Rána zahřměla a desátník s výkřikem skácel se k zemi. Kule zasáhla jej do levého ramene, projela plícemi, prsoma vyletěla z těla ven a vrazila do železných kamen. Po vykonaném činu položil Řehoř ručnici před sebe a prohlásil, že zastřelí každého, kdo se k němu přiblíží. Několik vojínů přece však vrhlo se na něho a záhy zlosyna spoutalo. Mezi tím oběť jeho činu, desátník Blažej vypustil ducha. Řehoř souzen byl vojenským soudem v Č. Budějovicích a odsouzen k smrti. Po rozsudku tvářil se sice pomateným, aby ušel trestu, však nezdařilo se mu to. Vrah byl již několikráte trestán pro svou surovost, jednou i dlouhým těžkým žalářem, protože v pranici zabil hulána. Desátník Blažej byl hodný, mírný člověk, upřímný Čech a bývalý Sokol. Sám prý často Řehořovi cídil ručnici, aby kvůli němu nebyl kárán. Osud Blažejův vzbudil živou soustrast, zejména v Jindřichově Hradci, odkud pocházel a kde jako Sokol horlivě býval činným. – Vrah Řehoř popraven bude na nádvoří mariánských kasáren. K popravě vydán bude dnes jen velmi obmezený počet vstupenek.
Zdroj: Národní listy, roč. 41/1901, č. 270 (1.10.1901), str. 5

Marienkaserne, Mariánské kasárny, pohlednice neprošlá poštou, kolem r. 1901
Poprava vojína-vraha v Čes. Budějovicích.
Již dlouho nebylo obecenstvo v Č. Budějovicích vzrušeno do té míry, jako v těchto dnech, kdy odehrával se zde smutný akt popravy zločince, jenž v mravní zvrhlosti své spáchal vraždu, zničil život mladého svého soudruha-vojína beze vší příčiny.
Zločin, pro který vojín Jan Řehoř byl k smrti odsouzen a dnes popraven, je čtenářstvu našemu znám: Dne ll. března t. r. zastřelil Řehoř v kasárnách třeboňských úkladným způsobem desátníka Emanuela Blažeje za to, že týž mírně vytkl mu nějaký poklesek. Byl to zločin surový, neboť Blažej byl člověk milý a mírný, nikdy Řehořovi neublížil, naopak častěji jeho četná a hrubá provinění snažil se zakrýti. Vzhledem k tomu dalo se očekávati potvrzení rozsudku, zvláště an Řehoř byl již častokráte trestán.
Ve vězení choval se z počátku vzdorně, později pak zdálo se, že je nepříčetným, následkem čehož vyšetřování se protáhlo, jelikož byl dán na nějaký čas do nemocnice k pozorování; zjištěno však, že zločin spáchal při zdravém rozumu. V poslední době, tuše asi neblahý konec svého osudu, stal se zádumčivým.
Minulost vraha Řehoře.
Jan Řehoř příslušným jest do Děbolína u Jindř. Hradce, vychován byl ve Vídni po německu a také hlásil se k německé obcovací řeči. Vyučil se zedničině a pak toulal se po světě, zejména v Uhrách a Srbsku. Nyní jest 23 let stár. O svém otci neví ničeho, matka prý žije kdesi v Bělehradě. Řehoř měl pramizerné vychování, čímž se dá vysvětliti surovost jeho povahy. Ve vojště byl u soudruhů velmi neoblíbeným. Toť vše, co podařilo se nám ze života vrahova zjistiti.
Potvrzení rozsudku
došlo do Č. Budějovic v pondělí ráno a bylo vrahovi neprodleně sděleno. Když předveden byl na dvůr Marianských kasáren a přečteno
mu rozhodnutí císařské, zachvěl se, popadl se za hlavu a zaúpěl prosbu o milost. Ovšem marně. Na to odveden byl do svého vězení, kde mu byl vojenský oděv, jejž až dosud nosil, odňat a dán mu oblek trestanecký. Řehoř vyloučen z armády a odevzdán trestající spravedlnosti.
K přání Řehořovu povolán k němu vojenský kaplan dp. Jan Skácel. Vrah dříve zpurný, byl od potvrzení rozsudku úplně na mysli skleslý. Na dotaz, přeje-li si rozloučiti se se svými příbuznými, projevil přání, že by rád mluvil se svým strýcem a tetou. Telegrafováno tedy pro ně do Niederschlagu (u Jindř. Hradce), ale ani nepřišli, nýbrž vyslali své dva syny.
Přípravy k popravě.
Pražský kat p. Leopold Wohlschläger se svýma oběma pomocníky Jos. Dreszlerem a J. Sosnou dostavili se do Č. Budějovic již v pondělí večerním vlakem pražským a ubytoval se v hotelu „U Tří kohoutů“. Ráno v úterý zahájil neprodleně přípravy k popravě. Představil se v kanceláři vojenského soudu a vyhlédl na nádvoří kasáren místo pro postavení šibenice. Tuto zhotovil tesařský mistr pan Zeman. Sestává ze silné, 3 m ze země vyčnívající fošny a schůdků. Na fošně nahoře jest kladka a hák.
Jakmile lid zvěděl, že šibenice se hotoví v závodu p. Zemanově, v celých zástupech putoval, shlédnouti tento jednoduchý přístroj, určený k zakončení neblahého osudu nešťastného člověka. Účet p. Zemanův za zhotovení šibenice obnáší 30 K. K večeru byla šibenice dopravena do kasáren, kdež ji polír p. Zemanův pan Frant. Majer na nádvoří vztýčil za pomoci kata Wohlschlägra a jeho pomocníků.
Zájem obecenstva o popravu byl ovšem velmi značný. Dům, v němž nalézá se kancelář vojenského soudu (v Kostelní ulici), byl v úterý již od rána takřka obléhán lidmi, žádajícími vstupenky k popravě. Tyto však byly vydány až po 3. hodině odpol. a to v počtu velmi obmezeném, jen vyšším úředníkům, žurnalistům a několika málo osobám, jež se o ně nejdříve přihlásili. Rozumí se, že kat a jeho pomocníci stali se předmětem všeobecné pozornosti.
Celkem však bylo obecenstvo sklamáno – představovalo si zejména p. Wohlschlägra jinak. Týž činí dojem inteligentního muže, jenž se rád v slušné společnosti pobaví. Navštívil hned při svém příjezdu hostinskou místnost v hotelu „U Tří kohoutů“, druhého dne pak dopoledne i odpoledne poseděl v hostinci p. Jabůrka v Jírovcově ulici. Hostinec ten byl z té příčiny po celý den hostmi naplněn a i z venku zvědavci obléhán.
O některých zajímavostech ze života p. Wohlschlägra zmiňujeme se na konci tohoto referátu a přistupujeme k nejsmutnější kapitole, k vylíčení popravy.
Poprava.
Již k páté hodině ranní dostavilo se ke kasárnám Mariánským hojně zvědavců, avšak přístup dovolen byl civilním osobám teprve od půl šesté. Vpuštěno bylo do dvoru jen asi 50 osob. K popravě komandován byl prapor 91. pěšího pluku pod velením majora Taubera a setníka Guberta. Vojsko utvořilo čtverhran kolem šibenice, která postavena byla v levém rohu na západní straně nádvoří, nedaleko dveří, jimiž se vchází do vězení. Uprostřed čtverhranu soustředilo se hojně důstojnictva. Všecka okna kasáren obsazena byla vojskem. Mnoho diváků usadilo se též na střechách sousedních budov, odkud bylo do nádvoří viděti. Než nadešla hodina popravy, shromáždily se před kasárnami veliké davy lidu, dychtivě hltající každou sebe nepatrnější zvěst o truchlivém aktu, jenž se mezi ponurými zdmi kasáren odehrával.
Ve 3/4 6 hod. přijel ve fiakru kat Wohlschläger se svými pomocníky. Všichni byli černě oděni, bez rukavic a odebrali se hned k odsouzenci. Objevení kata na tohoto účinkovalo zdrcujícím dojmem, však uklidnil se opětně po utišující domluvě duchovního dp. kaplana Skácela. Za chvíli dostavil se též vojenský soud v čele s justičným referentem podplukovníkem p. Hložkem z Prahy a zdejším auditorem p. setníkem Fillem.
Odsouzenec Řehoř, jenž časně z rána přítomen byl mši sv. sloužené ve vězení, vyzpovídal se skroušeně a přijal svátost oltářní. Na to rozloučil se se svými bratranci, syny to bratra jeho otce, kteří za tím účelem se sem dostavili z obce Niederschlagu u Jindř. Hradce. Oba mladí muži – selští synkové německé národnosti, loučili se s nešťastným svým bratrancem v proudech slzí a zůstali u něho až téměř do chvíle popravy, načež vyšli, stírajíce si slzy a byli popravě přítomní.
Rázem šesté hodiny objevil se ve dveřích věznice smutný průvod. Napřed šli členové vojenského soudu, za nimi odsouzenec smrtelně bledý, lomící rukama, za tímto kaplan dp. Skácel. Nastalo hrobové ticho. Odsouzenec, muž to malé, drobné postavy, postaven před sloup popravní a auditor přečetl mu ještě jednou rozsudek, načež ihned přikročil kat ku svému dílu. Odsouzenec, když kat se jej dotkl, zaúpěl „Bitte um Begnadigung“ („Prosím o milost“). Prosba ta ovšem nemohla býti mu splněna. Kat za pomoci svých chasníků v minutě byl hotov se spoutáním delikventa, který během této trapné práce zvolal: „Nur schnell, nur schnell.“ („Jen rychle, jen rychle.“) Pobídky té ovšem nebylo třeba, neboť popravčí pracoval opravdu s rychlostí obdivuhodnou.
Za minutu vložil kat odsouzenci oprátku na krk a velel „Auf!“ (vzhůru), bleskurychle vyskočil na schůdky a zavěsil provaz na skobu, načež velel „Aus!“ (pustit); pomocníci táhli pak odsouzenci za provazy vší silou nohy k zemi, mezi tím co kat zlomil mu vaz a zatlačil oči.
Za půl minuty seskočil kat se schůdků a oznámil, že ortel jest vykonán.
K odpravenému přistoupil pak plukovní lékař p. dr. Lederer a vzal tepnu jeho do své ruky. Tepna přestala bíti za 4 minuty, načež rozhalil lékař prsa delikventova a přiložil mu ruku na srdce. Tlukot tohoto byl cítiti ještě další dvě minuty, načež konstatována byla smrt.
Následovala krátká ale dojemná řeč (německá) dp. Skácela, v níž tento sdělil, že odsouzený a odpravený Jan Řehoř upřímně činu svého litoval a přál si, aby otce a matku zavražděného jím desátníka Blažeje mohl na kolenou odprositi. Odešel tedy smířen s Bohem, lidské spravedlnosti pak také učiněno zadost. Po řeči duchovního veleno vojsku k modlitbě, kterouž přesmutné divadlo popravní skončeno.
Mrtvola Řehořova, jejíž obličej záhy po justifikaci intensivně zbledl, kdežto ruce silně zmodraly, ponechána byla asi tři čtvrtě hodiny na šibenici, načež dopravena byla do nemocnice, kdež bude pytvána.
Zástupy lidu tísnily se ještě delší chvíli po popravě před kasárnami, chtíce spatřiti ještě kata a jeho pomocníky. Tito sejmuli se šibenice kladku a provazy, uložili opět do kufříku a odjeli ve fiakru do hotelu „U tří kohoutů“. Teprve potom se davy lidu ponenáhlu rozptýlily.
O posledních okamžicích vraha Řehoře nelze nám vzhledem k tomu, že vojenské úřady nejsou vůči časopisům příliš sdílnými, mnoho sděliti. Víme jen, že Řehoř činil pokání, litoval svého činu a doufal, že dostane milost. O tuto také stále do poslední chvíle prosil a když mu bylo řečeno, že je to marné, žádal, aby byl aspoň zastřelen a ne věšen. Celkem však zásluhou dp. Skácela šel smrti vstříc dosti zmužile, pevným krokem a do poslední chvíle zachoval si jasné vědomí. Pod šibenicí zachoval také úplný klid a kromě několikerého slabého zachvění svalů ani sebou tělo jeho v kritickém okamžiku nepohnulo.
Pražský kat p. Leop. Wohlschläger vykonal již 13 poprav. Poprvé, co mladík 15letý pomáhal svému nevlastnímu otci, pražskému katu Pippergrovi, při popravě loupežného vraha Janečka v Plzni, v roce 1876 provedl pak již – ač teprve 20 let stár, – pod dozorem svého mistra Pippergra v Č. Budějovicích popravu 45letého nádeníka Josefa Wagnera, jenž v Něm. Rychnově zavraždil židovského hostinského Jakuba Schäcka, jeho ženu Rozalii a služku Kateřinu Kunaglovou, uloupiv jim pak peníze a hodinky. Mimo svůj úřad popravčího jest pan Wohlschläger zlatníkem. Bydlí v Praze na Letné, jest ženat a otcem tří dítek. První pomocník jeho, Jos. Dreszler jest obuvníkem, druhý J. Sosna soustružníkem. Honorář za jednu popravu činí pro mistra popravčího 25 zl., pro pomocníky po 5 zl., mimo to mají 5 zl. denní diety. Kat kromě toho béře stálé roční služné 500 zl.
Jihočeské listy, roč. 7/1901, čís. 4 (2.10.1901), str. 3–4