ZUB, Felix Emanuel – manželský syn Františka Zuba, měšťana z Lišova, syna Františka Zuba, měšťana z Lišova a jeho manželky Kateřiny roz. Batka z Lišova a Antonie, dcery Vojtěcha Svobody, měšťana a mistra kolářského z Lišova a jeho manželky Anny roz. Krátký z Lišova
(*9.11.1848, Lišov 50. URI:digi.ceskearchivy.cz)
schwarzenberský archivář, svobodný. Spáchal sebevraždu oběšením v nepříčetnosti, pohřben na hřbitově v Murau, 15. oddělení, č. 22
(†29.10.1902, Stadt Murau 1. URI:matriken.graz-seckau.at)

Diözesenarchiv Graz-Seckau, řím.-katol. f.ú. Murau, Sterbebuch IV B 1893-1928, pag. 125

FEUILLETON.
Za Felixem Zubem.
Milému druhu a rodáku věnuje Fr. Miroslav Čapek.

Sousední tiché městečko Lišov má opět o jeden čerstvý rov více, rozloučivši se s jedním z nejlepších a nejzasloužilejších svých synů, které do své rodinné kroniky s hrdostí může zapsati.
Pan Felix Zub, knížecí Schwarzenbergský archivář, historik a spisovatel, t.č. ve Štýrské Muravě, není více mezi živými.
Odloučen od svých známých, odebral se na věčnost, sám přetrhnuv nit života svého, aby zhostil se nesnesitelných muk, která, majíce mu za veškerou nezištnou práci a horlivou činnost býti odměnou, trpce jej v tklivém srdci bodala a ve vznětlivé mysli rozrušila.
Jako obmezenost místa nedovoluje podati úplný obraz celé jeho obrovské činnosti, tak tato slova nejsou s to, vystihnouti jeho jako křišťál ryzý karakter a opravdovou lásku k rodné půdě, již tak věrně miloval, mimo níž bylo mu ale souzeno k velké jeho lítosti dlíti, pracovati a posléze i také zemříti.
Mluvím li krátce, pak tím jistěji mohu říci, že zvěčnělý byl člověk celý a přímý, Čech otevřený a opravdový, vlastenec poctivý, srdce zlatého a dobrého.
Než tyto šlechetné vlastnosti byly Zubovi na závadu jako člověku šlechetnému a čestnému, dalekému tajných spádů, intrik, diplomatických kliček, patolízalství a pokoutního tajnůstkářství.
V práci byl vzorný, sám na sebe až příliš přísný a každému příkladně ochotný.
Nevyrovnatelná jeho píle, stotožněná s vrozeným praktickým duchem a organisátorským talentem, hnala jej do každé mu svěřené práce až nad sílu vlastní, takřka do úmoru; než Zub nepodlehl a překážek se nebál, a nad čím jiní zoufali, na to vložil on svou obratnou ruku a vzorně to vykonal.
Jeho vrozené nadání a vlohy hranily tak znenáhla a vykrystalovaly konečně v poměrně mladém věku v pravou vědeckost a učenost, s níž s každým ze svých starších kolegů mohl se nejen měřiti, ale které i předčil a mluvím-li objektivně, lze mi říci, že mimo dosud žijícího talentovaného odborníka a obratného historika p. Antla, kníž. Schwarzenbergského archiváře, české archivy lepšího a nadanějšího pracovníka neměly a hned tak míti nebudou.
Toho nejlepším dokladem a svědkem jest dnešní světoznámý archiv třeboňský, který se právě za tehdejšího úřadování Zubova v Třeboni k nynějšímu rozkvětu křísil a budoval.
Dnes pohlížeti na hotové dílo jest tak snadné, jako tehdy bylo zoufalé pohlížeti na spousty neurovnaného materiálu.
Než mladý Zub ani té práce se nelekl a ku podivu, znaje téměř všecky spisy až do těch nejkrajnějších detailů, vložil se s udivenými kolegy v těžkou práci s takovou odhodlaností, jakou může se vykázati jen člověk dlouholetou praxí zkušený, vrozeně nadaný a organisátorským talentem obdařený.
A jako i v této velké a nezměrné práci obstál Zub čestně, tak získal si tím u svých druhů plný respekt, a archiv třeboňský zůstane vždy nejlepším zrcadlem jeho obrovské činnosti a pomníkem jeho odborných vědomostí, obratnosti, bystrozraku, nevyrovnatelného talentu a vědátorství.
Než i venkovské knížecí archivy stejné svědectví mohou podati, neboť zvěčnělý přivedl je do takového pořádku, v jakém před tím nikdy nebyly a možno, že v budoucnu dlouho nebudou, neboť Zub byl dříč neúmorný, který věnoval veškerý svůj volný čas práci, jíž konal rád, z lásky ku svému oblíbenému povolání, pro dobro šlechetné věci a nikoli, aby pachtil po zvláštních za to odměnách od svého chlebodárce.

Zdroj: Jihočeské listy, roč. 8/1902, čís. 128 (5.11.1902), s. 2