Clerus, stav duchovní. V katolické církvi souhrn osob, zvláštním svěcením službě boží oddaných, opatřených mocí duchovní, jíž ostatní věřící nejsou účastni, a dle jistých zákonů sobě navzájem podřízených. Členem duchovního stavu, klerikem, může se státi toliko katolický křesťan mužského pohlaví a stává se jím skrze přijetí tonsury či postřižin, odkudž postupuje ku čtveru nižších svěcení (ostiarius, lector, exorcista, acolythus), pak ku trojímu svěcení vyššímu (podjahenství, jahenství a kněžství), jehož nejvyšší stupeň jest svěcení biskupské. Člen duchovního stavu, zvláště který vyšších svěcení přijal, rozeznává se od nekněží či laiků podstatně, tak že na př. jahen nebo kněz nikdy nemůže státi se laikem, i kdyby od víry odpadl. Papež má svěcení biskupské, zaujímá však co do pravomoci nejvyšší stupeň v duch. stavu, z jehož členů skládá se hierarchie.
Farář, latinsky parochialis, presbyter, rector, plebanus, persona, curatus, curio, pastor a v novějších dobách nejčastěji parochus) jest v církvi katolické kněz, jemuž biskup pravidelně s určitým beneficiem přikázal správu duchovní (cura animarum) nad určitým kruhem věřících. Farářem může se státi jen duchovní způsobilý, aby osobně povinnostem úředním zadost učiniti mohl; v té příčině se žádá, aby skončiv již 24. rok byl mužem v každém ohledu mravným, měl dostatečné vědomosti, což konkursem farním na jisto postaveno býti má; dále má znáti dobře jazyk, kterým osadníci mluví. Nebyl-li farář v době udělení úřadu ještě knězem, má do roka kněžského svěcení nabýti, jinak ztrácí faru. Činnost farářova vztahuje se k okresu geograficky ohraničenému, to jest ku faře (nazvané dříve diecésí, pak plebs, parochia, parafia), a jen výjimkou udržely se fary, při nichž rozhodují poměry osobní, na př. příslušnost k určité rodině (t. zv. parochiae gentiliciae) nebo příslušnost ke stavu vojenskému. Dle církevního práva zřizovati může fary jedině moc církevní, pravidelně biskup, při čemž podmínky pro zřízení beneficia musí býti splněny; hranice farnosti nemohou libovolně býti změněny. Křesťané, kteří faráři jako svému duchovnímu správci jsou podřízeni, nazývají se osadníci; jsouť to všichni, kdož ve faře mají svůj domicil. Parář zastupuje biskupa u vykonávání moci svátostné, pokud k tomu není potřebí biskupského svěcení, a pak u vykonávání úřadu učitelského. Farář má právo udělovati svátost křtu, pokání, pokud tomu nevadí reservace biskupské nebo papežské, svátost oltářní a poslední pomazání; dále má o všech nedělích a zasvěcených svátcích sloužiti mši, missa parochialis, za osadníky své, pro populo, což partikulárně bývá ještě na jiné dny rozšířeno. Farář může dále vykonávati ohlášky svatební, assistovati při uzavírání manželství a žehnati je, vést pohřby, říditi předepsaná procesí, konati určená žehnání a prohlašovati dni sváteční a postní. Faráři mají též povinnost vésti farní knihy neboli matriky, a sice dle Tridentina matriku křestní a matriku oddaných; dle předpisů partikulárních mají vésti namnoze ještě knihy biřmovancův a matriku zemřelých, jakož i knihy osadní (liber status animarum) a knihu ohlášek; vedle toho někde, jako v Čechách, vedou ještě pamětní knihu (liber memorabilium). Ježto úřad farní velmi důležit, nemá farář nikdy svou osadu opustiti, aniž se byl náležitě postaral o zastoupení. Dovolení pro nepřítomnost třídenní nepotřebuje. Hlavním farářem (Hauptpfarrer) nazývá se v Rakousku (1895, Rakousko-Uhersko, pozn.) mnohdy farář, který vykonává právo patronátní nad filiálkami.

(Ottův slovník naučný, V. díl, 1892, IX. díl, 1893)